Ležím v posteli, hrnek horké kávy mi hřeje ruce a já mám pocit, že se probouzím do snu, který se mi ještě nechce nechat utéct. Co na tom, že bych měla být za chvíli v práci.
Ona stojí u okna, bokem ke mně, a na sobě má moje tričko. To jediné, v čem jsem včera přišla. A teď na ní vypadá tak, že bych ho klidně nechala přepsat do slovníku pod definici slova „nejkrásnější“.
V záhybech látky se ztrácí kontury jejího těla, a přesto je to to nejintimnější, co jsem kdy viděla. Ne spodní prádlo, ne nahota – ale moje tričko na ní. Jako kdybych se jí dotýkala i na dálku.
Nadechuju se vůně kávy a zároveň vůně jí. Sladká kombinace, která se mi vpaluje do paměti.
Vím, že bych měla říct něco chytrého, něco lehkého – ale všechno by bylo zbytečné.
Sedím v posteli, hrnek horké kávy mi hřeje prsty. Všechno je tiché – takové to ticho, které neznamená prázdnotu, ale naplnění.
A pak je tu ona.
Moje tričko na ní visí volně, příliš velké, a přesto tvaruje její postavu, co mi v posledních dnech zastaví srdce a zároveň zrychlí tep. Každý její pohyb vypadá, jako by věděl, že ho sleduju. A já sleduju. Nemůžu jinak.
Je nejkrásnější právě takhle – ne nalíčená, ne připravená, ale obyčejná, ranní, trochu rozcuchaná, taková nevšedně svá.
Piju ji očima, zatímco si káva pomalu chladne, a v duchu se zastavím: nikdy jsem si nemyslela, že takový pohled může bolet. Jenže bolí, protože nestačí. Protože už nechci jenom koukat.
Natáhnu k ní ruku. Ne proto, abych narušila obraz, ale proto, že obraz už mi nestačí.
Chci ji blíž. Chci cítit její kůži, chci jí šeptat včerejší promiň a dnešní miluji tě.
Přijde. Posadí se ke mně, ještě tišší než tohle ráno. Obejmu ji. Pomalu, s jistotou, že není kam spěchat.
„Mám plán,“ překvapí mě slova, ne fakt, že ho jistojistě má, protože ona má plán snad na úplně všechno.
„Že ho nechci znát,“ směju se, i když mi koutky cukají víc nervózně než pobaveně. Protože jestli je to ten pohled, co se jí zableskne v očích, když má v ruce trumf, tak to zavání pořádným průserem.
Opře se o čelo postele, zastrčí si pramen vlasů za ucho a nahne se ke mně, jako by mi chtěla pošeptat státní tajemství. „Našla jsem ubytování kousek od chaty. Malý penzionek. Jen my dvě.“ Říká to tak samozřejmě, že mi chvíli trvá, než mi dojde význam.
Tedy nevím, zda mi to došlo tak úplně, protože potřebuju rozlousknout jednu neznámou a tou je chata.
„Chata?“ zopakuju s tónem, který je spíš výslechem než otázkou.
„Ano,“ kývne, jako by tím vyřešila všechno.
„Počkej… ty jsi věděla, kde to máme?“ vyhrknu a cítím, jak mi rudnou tváře. Kde sakra bere tuhle neochvějnou samozřejmost?
Usměje se, ten její klidný, trochu provokativní úsměv. „No jistě. Myslela sis, že tě nechám jet mezi ty…,“ odmlčí se, hledá správné slovo a já v duchu vkládám všechny možné přívlastky, které by na mé kolegy seděly. Nakonec jen pokrčí rameny. „…kolegy. Sama? To by byla škoda víkendu.“
Zabořím hlavu do polštáře. „Tohle je šílený. Ty si plánuješ vlastní teambuilding?!“
„Přesně tak,“ zavrní spokojeně a přitiskne se ke mně tak, že mi vezme poslední zbytky vzdoru. „Jenže ten náš bude o dost lepší. A kdybychom náhodou potkaly tvůj pracovní kolektiv? Náhoda, lásko.“
A já vím, že to není náhoda. Nikdy s ní nic není náhoda. Ale v tu chvíli se nechci hádat. Jen ji obejmu pevněji, protože mám pocit, že bych měla – kvůli sobě, ne kvůli nim.
Jediné, co si neumím představit, je, že se v tom jejím svůdném úsměvu skrývá plán, o kterém mi neřekla ani slovo. A možná je lepší, že o něm nevím. Trochu se bojím, že by byla schopná poslat půlku firmy do špitálu a tu druhou rovnou do márnice a nikdy by na nic nepřišel. Mizející lidé, jak zábavné.
„Ne, vážně jak víš, kde máme…,“ nemůžu to dostat z hlavy.
„Vyskočilo to na mě na internetu,“ usměje se.
No jo má pravdu naše firemní stránky. Tam se vykecá úplně všechno. Dokonce i mě tam chtěli nacpat. Řekla jsem rezolutní – NE!
Dopijeme kávu. Ta hořkost na jazyku se mísí s něčím sladším – s její přítomností, s tím, že tenhle pátek nezačíná jako žádný jiný. Jen já a ona.
Pak ranní koupelna. Obyčejná rutina, která se ale mění v něco úplně jiného.
Čistím si zuby a najednou se na mě zrcadlo podívá jinak. Moje tvář, trochu oteklá nevyspáním a přesto rozzářená, protože si vybavuju, jak to včera bylo.
Lehce zakloním hlavu a nechám její dech klouzat po svém krku. Každý dotek je jako malá jiskra, která se rozlévá do celého těla, a já si ani neuvědomuju, jak pevně svírám prostěradlo. Cítím, jak ve mně roste napětí, pomalé, nenápadné, a přitom tak neúprosné. Jako kdyby mě obepínala vlna, která se z každé strany tlačí blíž a blíž.
Každý jemný dotek, každý nepatrný posun jejích rtů nebo prstů je jako elektrický výboj, který se okamžitě rozběhne mým tělem. Zhluboka se nadechnu, ale vzduch se mi zachytí někde mezi hrdlem a hrudí, a místo uvolnění z toho vyjde jen přerývaný povzdech, skoro sténání.
Snažím se soustředit, říkat si, že to přece zvládnu udržet pod kontrolou, že nemusím hned reagovat. Ale čím víc se snažím ovládat, tím víc mě tělo zrazuje. Je to jako kdyby si začalo žít svůj vlastní život, ignorovalo rozum, ignorovalo veškerou naučenou zdrženlivost. Svaly v břiše se mi stahují, jako by tušily, co přijde, a já se přistihnu, že svírám její stehna, až mě bolí prsty.
„Ne,“ špitnu sama k sobě, ale není v tom žádný odpor.
Je to spíš zoufalý pokus zastavit něco, co je nevyhnutelné. A Tifany to cítí. Musí to cítit. Protože místo aby ustoupila, její doteky jsou ještě jemnější. Jako by mě chtěla přivést k šílenství tou pomalostí, tou rozvážností, která mě dohání k hranici, kde už nerozeznávám, jestli se dusím touhou, nebo se topím ve vlastním strachu z toho, co se děje.
Každý její dotek, každý pohyb je pohled a v něm není jen zvědavost nebo chtíč – je v něm i porozumění. To děsivé poznání, že mě vidí celou, že chápe, co se mnou dělá, že mě čte jako otevřenou knihu. Nikdy jsem nechtěla být takhle nahá, ani před sebou ne, a teď mám pocit, že mě odhaluje vrstvu po vrstvě, až nezůstane nic, za co bych se mohla schovat.
Kolena se mi začínají chvět a nohy, jako by je ovládal někdo jiný, samy hledají oporu. Sevřu stehna, chci utéct tomu horku, které se mi tlačí vzhůru, ale místo úlevy to projede mým tělem jako prudký záblesk. Páteří mi stoupá vlna žáru a zastaví se někde v zátylku, kde exploduje do mrazení, které mi zvedá chloupky na kůži.
„Tif…“ unikne mi ze rtů.
Tentokrát už bez váhání, bez obran. Neznám význam toho slova v tu chvíli – jestli je to prosba, nebo vzdání se. Ale zní to tak naléhavě, že se sama lekám.
Snažím se nadechnout, ale v plicích není místo. Všechno je sevřené, stísněné, a přitom toužící po roztržení. V hlavě se mi honí myšlenky, že to nezvládnu, že se ztratím, pokud se tomu poddám. Ale přesně v tom okamžiku cítím, že už není cesty zpět. Vlna mě obepíná ze všech stran, a ať se snažím jakkoliv, nedokážu ji zastavit.
Nehty odsouvá jeden chloupek za druhým a já mám pocit jako by mě píchala jehlou tak citlivé to je.
Jsem napnutá jako struna a děsím se dalšího pohybu; nechci, aby přestala, protože… Nemám rozumný důvod. Chci, aby byla první, aby to dneska bylo poprvé. Chci to tak moc až mám pocit, že jí musím rozdrtit nohy, abych zahnala tu přehnanou… Vlastně ani nevím, jak ten pocit popsat.
Není to bolest v klasickém slova smyslu. Když se bouchnete. Je to spíš jako píchnutí nebo sáhnutí si na něco fakt horkého…
Kartáček v puse, pěna v umyvadle a já mám chuť to zažít znovu. Víc si to užít. Jinak si to užít.
„Zlato,“ slyším její napnutý hlas, „je čas!“
Po cestě se zastavíme u mě. Naštěstí mám sbaleno – od pondělí, ale to jí pochopitelně neřeknu a pak s jejím zaujetím pro vše včetně řízení směr víkend. Kouzelný pension. Klokotající řeka kolem a na dohled jáma lvová.