Pokoj voní dřevem a trochou starého prachu, který se i přes snahu hospodyně drží v rozích. Je útulný – skoro až moc. Podlaha vrže, světlo se láme přes květované záclony a dvě křesla v rohu vypadají, že by při sebemenším posazení zasténala naposledy. Přesně takové místo potřebuji. Nenápadné. Bez otázek.
„Podívej se na tu koupelnu,“ houknu přes rameno. Je až směšně velká. Zrcadlo, v němž se vidíme celé, vana, co by zvládla i tři lidi, kachličky lesklé tak, že do nich dopadá odraz našeho smíchu. Kontrast s vrzajícími trámy v ložnici je skoro absurdní.
Niki nakoukne dovnitř a směje se. „Ty myslíš na všechno.“
Jen pokrčím rameny, jako by to byla náhoda.
Velkou tašku pokládám k posteli. Podlahové prkno líně zaskřípe. Cítím její pohled. Nemusí se ptát nahlas – všechno je v něm. Proč ji tahám, když jsme tu jen na víkend? Co v ní je?
„Na to se mě neptej,“ usměji se a přejedu zip rukou. Obřadně. Jako bych tím opravdu uzamykala tajemství.
Niki protočí oči, ale to, jak dlouho se ještě dívá na tašku, mě baví. Přesně to jsem chtěla.
Nechávám ji v tom chvíli dusit, než jí nabídnu záchranu: „Co se jít projit?!“
Venku je vzduch ostřejší, voní listím a studenou vodou. Penzion zůstává za námi a podzimní údolí nás pohltí, jako by nás spolykaly jeho barvy. Stromy hoří oranžově a rudě, jejich větve se sklánějí přes cestu a pod nohama nám šustí koberce listí. Slunce sem už nedosáhne, jen vršky kopců ještě planou světlem, zatímco dole se drží chlad a stín.
Niki jde mlčky vedle mě, ruce má v kapsách a občas sebraná větev skončí v jejích prstech, jen aby ji o chvíli později odhodila zpátky na cestu. Vím, že se její myšlenky stále vracejí k té tašce. A nechávám ji, ať ji to hlodá.
Natáhnu k ní ruku. Nechá další klacek klackem. Neohlédne se, zda nás někdo nevidí a stiskne ji. Stiskne tak pevně jako by potřebovala nějakou jistotu.
Hučení motorů v zatáčce prorazí klid ještě dřív, než je uvidíme. Dvě auta sjíždějí dolů údolím a světla se mihnou mezi stromy. Niki přimhouří oči, já jen tiše sleduji. Že by kolegové?
Nevidím jediný lhostejný pohled. Některé tváře jsou překvapené, jiné spíš naštvané, jako by jim naše přítomnost nedávala smysl. Ani na okamžik se nestane, že by nás jen tak přehlédli.
Niki stiskne mou ruku silněji a já cítím, jak jí ztuhly prsty. Auta míjejí zatáčku a mizí, ale jejich pohledy zůstávají s námi, vsáknuté do šustění listů a šumu řeky.
Jdeme dál, krok za krokem, mlčky. Řeka nás doprovází svým neúnavným hlasem, ale ve mně hučí něco jiného – obrazy těch tváří za sklem.
Všechno v nich bylo vyhraněné: překvapení, nevole, odpor. A žádný protipól. Ani jediný pohled, který by naznačoval přijetí nebo aspoň lhostejnost.
Jak s nimi může Niki pracovat? Jak s nimi může vydržet den za dnem, sdílet kancelář, povinné úsměvy, služební hovory? Ta představa je absurdní. V jejich očích teď nebyla kolegyně. Byla vetřelec. A já vedle ní jak výsměch jejich pravidlům.
Jejich svět se musel na okamžik zadrhnout – a já jsem vděčná, že jsem to viděla. Takové pohledy totiž nikdy nelžou.
Ale sotva se auta ztratí za zatáčkou, pronikne mi do hlavy jiná otázka. Jak bych na tom byla já? Dokázala bych v takovém prostředí obstát, den za dnem? Nebo bych se postupně začala drobit, odlamovat kus po kuse, až by ze mě zbyla jen tichá skořápka?
Niki to zatím vnímá jen jako nepříjemný okamžik. Možná ji to bodne, možná v ní na chvíli zůstane pachuť, ale zítra se zase usměje a vejde mezi ně, jako by se nic nestalo. Obdivuji ji za to. Nebo spíš nechápu, jak to dokáže. Protože já bych nedokázala.
Stačí si vzpomenout. Ten pocit znám. Ty pohledy, které tě nikdy neunesou celé, jen tě rozporcují na kousky: co máš na sobě, jak mluvíš, jak se tváříš. Všechno se v jejich očích mění v předmět hodnocení. Nikdy nahlas, vždycky jen v náznaku, vždycky jen v krátkém záblesku, který ti zůstane pod kůží ještě dlouho poté.
Tehdy jsem si říkala, že se to dá vydržet. Že se stačí obrnit. Že to je součást hry, kterou hraje každý. Jenže hra, ve které každý den čekáš, odkud přijde další bodnutí, není hra. Je to čekání na prohru.
Niki svírá mou ruku a mlčí. Asi čeká, že ji uklidním, že jí řeknu něco, co zlehčí ten okamžik. Jenže já to nechci zlehčovat. Nechci jí říct, že to nic neznamená, protože to by byla lež. V jejich očích bylo všechno. Byla tam pravda. A pravda někdy bolí víc než slova.
A tak jen kráčíme dál, podzimní údolí se nad námi zavírá a já si v hlavě skládám svoje odpovědi. Ne pro ni, pro sebe. Protože vím, že kdybych se do toho prostředí měla vrátit, nedokázala bych to. Už nikdy. Volná noha nebyla jen možnost, byla to spása. Vzala jsem si zpátky svobodu, kterou by mi tam nikdy nedali. A nikdy bych už nepřežila, kdybych jim ji znovu odevzdala.
Řeka hučí, voda unáší listy, které se zmítají, dokud je proud nestrhne úplně. A já vím, že nechci, aby Niki skončila jako jeden z těch listů. Unášená, bez vlastní vůle, jen proto, že se neodvážila vzdorovat.
A tady, v tom stínu údolí, se mi začíná rodit plán. Zatím beztvarý, jen pocit, jen směr. Jako když do kalné vody hodíš kámen a víš, že kruhy se rozšíří. Nemůžu jí to říct. Ještě ne. Tohle zůstane jen ve mně. Ale jedno už teď vím jistě: jejich pohledy nebyly jen odsudky. Byly to trhliny. A já už přesně vím, kudy do nich zatlačit.