Večeře je v jídelně penzionu. Stoly pokryté kostkovanými ubrusy, příliš jasné světlo zářivek a vůně polévky, která se nese z kuchyně. Na první pohled banální prostředí, které by mělo působit útulně. Jenže já cítím, jak se vzduch chvěje ještě, než si sedneme.
Niki mě vede ke stolu, kde už sedí její kolegové. Všichni se tváří, jako by nás čekali. Úsměvy, rychlé kývnutí, pár slov zdvořilosti. Ale já už vím, že za těmi maskami se skrývá to, co jsem zahlédla v autě. Žádný z těch pohledů nebyl přívětivý a není ani teď. Jen lépe zabalený.
„Tohle je Tifany,“ řekne Niki a poprvé nahlas dodá, co mezi námi doteď zůstávalo jen naše: „Moje přítelkyně.“
Na okamžik mám pocit, že se zastaví i hodiny na zdi. Příbory znehybní, oči se mihnou od jednoho k druhému, ale ani slovo, ani pousmání, ani pokývnutí. Jen prázdnota, do které by se vešel celý svět.
A pak se rozhovor rozběhne dál, jako by nic nepadlo. Někdo komentuje cestu, jiný komentuje polévku, další přihazuje historku z kanceláře. Všichni se usmívají, kývají, smějí se nevinným detailům, ale v tom směru, kde sedíme my dvě, zeje díra.
Niki drží bradu zpříma a já cítím, jak se snaží tvářit, že jí to nevadí. Ale její ruka, položená v klíně, se nepatrně chvěje. Přitisknu k ní svou a nechám ji tam. Žádná reakce je taky reakce. A někdy ta nejhlučnější.
Já jen sedím, poslouchám jejich naučený smích a říkám si, že v tomhle divadle není nic náhodné. Ty masky nejsou nasazené pro nás. Ony jsou jejich kůží. Nejsou to masky, které by si sundali po večeři. Jsou takoví pořád. Každý úsměv má přesně odměřený úhel, každé slovo je jen vycpávka do ticha.
Nikdo se nezeptá, odkud jsme přijely. Nikdo nenaváže na Nikiina slova. Jsme u stolu, ale nejsme součástí. Je to, jako bychom byly nasvícené reflektorem na scéně, zatímco publikum si povídá mezi sebou a předstírá, že nás nevidí. Jenže právě to světlo je usvědčuje: všichni vědí, že tu jsme, a přesto dělají, že ne.
Cítím chlad, ale ne v místnosti. Je to chlad mezi námi a jimi. Prázdný prostor, který se nedá překlenout žádným slovem, protože by je to stálo moc. Oni raději nic. Raději tu hru tichého nezájmu, která bolí víc než otevřená slova.
Niki si rovná příbor, trochu příliš pomalu, a já vím, že to dělá proto, aby zaměstnala ruce. Pod stolem ale její dlaň hledá moji a já jí ji dám. A v tu chvíli to chvění, které se mi drželo pod žebry, mizí. Protože jestli tohle má být jejich síla, já ji cítím spíš jako slabinu.
Ignorace je křehká. Stačí ji narušit a rozsype se. Všechno, co se teď snaží zakrýt, je vidět ještě víc: ten přehnaný smích, ty křečovitě zvednuté koutky, to hrané zaujetí banálními historkami. Všechno je falešné. A falešné věci se dřív nebo později lámou.
Já tam sedím a poslouchám je, ale uvnitř se usmívám. Protože vím, že v téhle hře nejsem já ta slabší. Oni jsou. A já mám čas. Spoustu času. Všechen čas tohoto víkendu, abych jim sundala masky.
Nakloním se k Niki blíž, hlas stáhnu dolů tak, aby rozuměla jen ona – a přesto dost nahlas, aby to stihli zachytit i ti kolem.
„Víš, na co myslím?“ zašeptám jí s úsměvem. „Na to, co ti udělám, až se za námi zavřou dveře.“
Cítím, jak se jí zvedne hruď v prudkém nádechu, a v očích se jí na okamžik mísí překvapení s pobavením. Úsměv, který se snaží potlačit, jí cukne koutky rtů, a já vím, že se brání, aby nevyprskla smíchy přímo do toho napjatého ticha.
U stolu to sotva znatelně ztichne. Někdo odloží příbor, jiný zakašle do ruky, další se zadívá do talíře o vteřinu déle, než je přirozené. Nikdo neví, co jsem řekla, ale všichni slyšeli tón. Ten tón, který jim nepatří. A tak dělají, že neslyší. Jenže to je na nich to nejzábavnější – napínají uši, a přitom se tváří, že jsme pro ně vzduch.
Niki mi pod stolem stiskne prsty, tentokrát ne proto, aby se uklidnila, ale aby mě zarazila. Jenže já se nedám. Přiblížím se k jejímu uchu ještě víc, až jí dech pohladí tvář, a šeptnu:
„A možná nebudu čekat, až se dveře zavřou.“
Tentokrát jí opravdu přeskočí smích, rychle ho zakryje hltíkem vína, ale oči jí září. Je krásná v té své snaze držet se, i když vím, že ji tohle vyvedlo z rovnováhy.
A pak, aniž bych to čekala, se ke mně nakloní ona. Nešeptá. Naopak pronese jasně, hlasem, který přehluší i cinkání příborů:
„Naši by tě rádi poznali. Co kdybys přijela příští víkend?“
V tu chvíli by se dalo z místnosti vyřezat napětí nožem. Jedna z kolegyň prudce položí lžíci do polévky, až to šplouchne. Další se zadívá na svůj talíř tak křečovitě, že by mu málem propálila díru. Všichni předstírají, že hovor běží dál, ale slyším, jak se v tom okamžiku přetrhl rytmus jejich hlasů.
Niki sedí rovně, bradu má hrdě zdviženou, oči upřené do mých. A já? Já se na ni dívám a usměji se. Doopravdy. Ne pro ně, ale pro ni. Protože právě teď, v té jediné větě, strhla víc masek, než jsem čekala, že se podaří celému víkendu.