Cestou zpátky mlčíme. Držíme se za ruce a kroky nám vržou na dřevěném mostku, který vede k našemu penzionu. Světla z okna jídelny za zády už slábnou a s nimi i smích, který jsme tam nechaly. Vzduch je chladnější, ale její dlaň v mé hřeje dost.
A přesto mi v hlavě stále hučí ta jediná věta. „Naši by tě rádi poznali.“
Nemůžu tomu uvěřit. Nedokážu pochopit, že někdo… kdokoliv… může chtít. Že by někde mohl existovat stůl, kde bych byla vítaná, kde by někdo čekal právě na mě. Všechno, co znám, jsou zavřené dveře. Oči, co se odvrací. Hlasy, které mlčí.
Moji rodiče nikdy nechtěli vědět, kdo jsem. A když to nakonec věděli, odmítli. Ne způsobem, který by se dal vyříkat. Ne hádkou, která by aspoň zanechala stopy slov. Jen ticho, studenější než jakýkoliv výkřik. Jen chlad, co se rozlil mezi námi a zůstal tam jako zeď.
A teď mi Niki s klidem řekne, že její rodiče mě chtějí poznat. Jako by to byla samozřejmost. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Cítím, jak se ve mně všechno tříští. Radost i strach. Touha to zažít a děs, že bych to mohla pokazit. A hlavně ta pálivá otázka: proč to u cizích jde, když vlastní mě nechtěli ani vidět?
Schodiště k pokoji vrže pod našimi kroky. Niki odemyká dveře, světlo proniká dovnitř a já vcházím za ní. Je to útulný pokoj, ale v mé hlavě není pokoj. Je tam jen to jedno slovo, které nikdy nemám jisté. Domov.
Sednu si na kraj postele. Matrace se pod mými stehny zhoupne, pružiny tiše zavrzají, ale já je sotva vnímám. V hrudi se mi cosi sevře a já najednou nemám sílu to držet. Rukama sevřu prostěradlo, jako by mi mohlo dát oporu, a pak se mi rozklepe brada. Slzy vyrazí samy, rychlé, horké, a já je už nezastavím.
Pláču tiše, bez vzlyků, jen mi po tvářích stékají kapky, které pálí. Protože vím, že nepláču kvůli Nikiiným rodičům, kteří mě chtějí poznat. Pláču proto, že moji mě nikdy poznat nechtěli. Nechtěli mě vidět, nechtěli slyšet můj hlas, nechtěli vědět, jak se mám a co dělám.
Všechno, co jsem kdy chtěla, byla obyčejná věta. „Přijeď domů.“
Jenže domů zmizelo. Zůstalo jenom mlčení a zavřené dveře. A to ticho se ve mně usadilo tak hluboko, že ho slyším i teď, v tomhle malém vrzavém pokoji.
Slzy dopadají na mé dlaně a já si říkám, jestli to někdy přestane bolet. Jestli někdy přijde den, kdy slovo domov nebude znamenat propast, ale místo, kde můžu zůstat.
Matrace se vedle mě prohne, jak si Niki přisedne. Její paže mě obejmou, její dlaň se mi položí na záda a já cítím, jak se pod jejím dotekem konečně láme ten křehký most, který jsem si celý večer stavěla, abych neupadla. Slzy se spustí prudčeji, horké a nekonečné, vpíjejí se do její blůzy, a ona mě přitom pevně drží.
„Ššš,“ šeptá mi do vlasů a kývá se se mnou v rytmu, který uklidňuje, i když moje srdce buší nepravidelně. „Nemusíš nic vysvětlovat. Nemusíš být silná. Ne teď. Ne přede mnou.“
Zalapám po dechu mezi vzlyky. „Oni… oni mě nikdy nechtěli,“ vyhrknu konečně. Slova, která jsem si tak dlouho držela za zuby, aby nebolela víc než ticho. „Nikdy. Ani když jsem se snažila… ani když jsem to řekla nahlas. Prostě se zavřely dveře. A hotovo. Jako bych nikdy neexistovala.“
Niki mě stiskne pevněji, až mě to skoro bolí, ale já vím, že ten tlak je lék. „Já tě vidím,“ řekne. „Já tě slyším. A nikdy tě nenechám zmizet.“
Vzlyk se mi zlomí v hrdle, položím čelo na její rameno a lapám po vzduchu jako po záchraně. Obrazy se mi vrací: otcovy kamenné oči, matčiny ruce složené v klíně, to dusivé ticho u stolu. Všechno, co jsem tehdy potřebovala, byla jediná věta. Jediné slovo. „Zůstaň.“ A místo toho – běž si kam chceš.
„Nikdy mě nechtěli vidět,“ šeptám. „A teď… tvoji mě chtějí poznat. Jak to mám… jak to mám unést? Proč to jde u cizích, a ne u vlastních?“
Niki se odtáhne jen natolik, aby mi mohla dlaněmi sevřít tváře. Slzy se jí lesknou v očích taky, ale její hlas je pevný. „Protože oni nejsou tvoje. Nemusí být. Rodina není krev. Rodina je to, co si dovolíš pustit k sobě. A já chci, abys dovolila i mým.“
Zavrtím hlavou, ale vím, že má pravdu. „Bojím se,“ přiznám. „Bojím se, že zklamu. Že uvidí jen to, co viděli ti moji.“
„Ne,“ zašeptá Niki. „Uvidí to, co vidím já. Uvidí ženu, do které jsem se zamilovala. A pokud ne, pak to nejsou lidé, které bych chtěla mít u stolu.“
Její slova se mi vpíjí do kůže, do srdce, do všeho, co ve mně krvácelo. Poprvé cítím, že slovo domov není jen prázdný pojem, který se mi posmíval. Je to tahle náruč. Tahle blízkost. Tahle jistota, že i když svět venku se mračí, já mám místo, kde se můžu složit.
Objímám ji pevněji a nechávám pláč, ať odplaví zbytky tíhy. A mezi vzlyky mi vyklouzne jediné slovo, které se mi zdá správné: „Děkuji.“
Niki se usměje a přitiskne mi pusu do vlasů. „Nemáš zač. Jsi doma!“