Bylo to jen tak mezi řečí, zrovna když jsme míjeli řadu nízkých domků, kde se v zahradách líně převaloval večer. Slunce se drželo kousek nad střechami, jako by váhalo, jestli se má schovat. Martin se nadechl, trochu se usmál, a místo banální poznámky o počasí pustil do prostoru větu: „Mohli bychom večer zajít na diskotéku.“
Znělo to, jako kdyby navrhoval obyčejnou kávu, a přitom jsem cítila, jak mi to slovo zůstalo ležet mezi lopatkami, nehybné a těžké. Diskotéka. V šatech už jsem byla v lecčem – na večeři, na víně, v kině – ale na parketu? Nikdy!
A ne v tomhle těle, v téhle kůži, s tímhle stínem vlastního já. Premiéra, co se na papíře tváří jako malý krok, ale uvnitř má rozměr celého bojiště. Před očima mi projela krátká sekvence možností – trapas, fiasko, úsměvy lidí, co si myslí svoje – a přesto jsem neřekla ne.
Terasa byla zalitá posledními zbytky světla. Město se pod námi pomalu převlékalo, lampy se rozsvěcovaly jedna po druhé, okna bytů se zapalovala jako drobné ohně. Seděla jsem u stolu, ruce kolem skleničky s něčím, co by mělo fungovat jako sedativum, ale nefungovalo a uvnitř mě hučela malá elektrárna.
V pozadí se ozýval rytmus Stefiina běhání: skříň, postel, zrcadlo, zpátky. Její „nemám co na sebe“ se vracelo pravidelně, pokaždé s jiným odstínem naléhavosti. Bylo to jako poslouchat rádio naladěné na jednu stanici; s neustálým šumem mezi písničkami.
Martin stál opřený o rám dveří, sklenka v ruce, a sledoval její přelety. V koutku úst měl úsměv, který se dal číst dvěma směry – pobavení a mírná únava.
„Tohle mi fakt nechybí,“ pronesl směrem k mému uchu.
„Ty jsi nikdy nechodil s holkou?“ zeptala jsem se, aniž by mě to vlastně zajímalo.
Zakroutil hlavou. Krátké, suché gesto, bez dalších slov. A já mu v tu chvíli záviděla tu jasnost. Já v tom jasno neměla nikdy. Vím jen, že se mi líbí holky. Zbytek je tekutý – někdy stojatý, někdy prudký proud, co mě odnese jinam, než jsem chtěla.
A vždycky jsou tu dvě hladiny: denní a noční. Přes den jeden život, v noci jiný. Ten noční nikdy úplně neodchází. Někdy mám chuť ten druhý šatník celý spálit, ale pak přijde večer a stojím před ním, prsty zabořené do látek, které si pamatují víc, než bych chtěla.
„Nepůjdeš se trochu… zkulturnit?“ vytrhl mě z myšlenek Martin.
„Mám pár věcí, ale…“
„Ale stejně nemáš, co na sebe,“ dokončil se samozřejmostí někoho, kdo ví, že trefil.
Zůstala jsem sedět. Pohled jsem nechala na městě, které se právě převlékalo z oranžové do šedé. Dřív bych byla první, kdo se zvedne. Teď jsem jen tiše přemítala, jestli se mi vůbec chce. Možná jen dnes. Možná… stárnu. „Já? Nikdy!“ odsekla jsem, ale oba jsme věděli, že zrcadlo má jiný názor.
Richard se objevil na terase s lahví. Je v tom gesto starých časů – nabídnout pití jako pozvánku k hovoru.
„Dáte si?“
„Já už ne,“ poťukala jsem prstem do skleničky s posledním lokem.
Neměla jsem potřebu zdůraznit, že jsem si od příchodu nenalila, protože se budu vracet autem a je jedno jestli mezi tím zaparkuju u diskotéky.
Navíc nechci, aby se mi motaly nohy – zatím. Ale na okamžik mě napadlo, že by bylo jednodušší se opít a neřešit nic. Myšlenku jsem nechala spadnout pod stůl, mezi popelník a opadané květy z truhlíku.
Čekání se natahovalo. Hodina pomalu plynula mezi tlumeným smíchem z obýváku, kroky na parketách a občasným cinknutím skleniček. Stefi se po každém kole vracela s jinou verzí sebe.
Po pátém kole měla na tváři náznak vítězství. Po osmém si brala kabelku. Po desátém oznámila, že je připravená. A já si mezitím prošla několika proměnami nálad: od „vůbec se mi nechce“ přes „možná by to mohlo být zajímavé“ až po „měla bych si vzít roztrhané džíny, černé triko s lebkou, křivák a jít se vyřvat do malého klubu s tvrdou hudbou“. Místo toho jsem věděla, že půjdu tam, kde blikají barevná světla a kde se hraje něco, co mě nechává chladnou.
Klíče cinknou o můj prst, když je beru ze stolu. Budu řídit já. Tenhle pocit mám ráda – ruce na volantu, noční město před čelním sklem; kabina, která na pár kilometrů patří jen nám. Dveře auta se zabouchnou jako zavření kapitoly, a přesto nechávají všechno uvnitř živé.
Motor šeptá a světla paneláků ustupují. Ulice se protahují, semafory mění barvy pomaleji než ve dne, jako by se ani jim nechtělo spěchat. Silnice se leskne po večerním kropení, odrazy lamp se natahují přes asfalt a stahují zpět pod kola.
Ve zpětném zrcátku občas zahlédnu Stefi – zkoumá svůj odraz v okně, prsty si přejíždí po vlasech, jako by každé světlo mohlo rozhodnout o tom, jestli to dnes bude dobrý večer. Martin na sedadle spolujezdce vykládá něco, co se mísí s tichem, a Richard za námi sedí tak, že vidím jen jeho profil. Každý z nás má svůj vlastní film, ale všechny teď běží ve stejné projekci.
Na chvíli stáhnu okénko. Noční vzduch má příchuť benzínu, pečeného masa z nějakého stánku a květin, co to vzdaly až teď, když se ochladilo. Při jízdě mám pocit, že se myšlenky řadí podle rychlosti – všechno, co by pěšky zůstalo viset, teď odpadá dozadu. Vím, že až zastavíme, vrátí se to. Ale teď, v tomhle pohybu, je to skoro volné.
Město se za okny mění v pomalé filmové pásmo – neon nad nonstopem, červené oči brzd, blikání výloh, vteřinový úsměv cizí ženy na přechodu. Mám pocit, že každá ulice má svůj vlastní tón a že se musím trefit, abychom dorazili ve správné náladě.
Za poslední křižovatkou se klub objeví jako shluk světel na konci bloku. Motor utichne, dveře cvaknou, a krok, co nás vynese z auta, už patří jinému prostoru.
Klub nás spolkne bez otázek. Uvnitř je poloprázdno, a v té mezeře mezi stěnami a lidmi se dá dýchat o něco snadněji. Úleva. Méně očí, které by mě mohly přistihnout při tanci, co tanec není. Světla tu blikají jinak než venku – ostře, bez stínu, a každá barva má vlastní teplotu. Červená pálí, modrá chladí, zelená se otírá o kůži jako hedvábí. Vůně směsi parfémů, alkoholu a něčeho sladkého se lepí na paže a na vlasy. Hudba netluče, ale prostupuje; každé basové zavibrování se mi zachytí v hrudní kosti, jako by tam někdo zaklepal.
Než jsme stihli zapadnout do boxu, Martin se náhle rozzářil, otevřel náruč a vtáhl do ní vysokou blondýnu. Její smích byl ostrý jako první lok ledového pití. „Niky!“ volal přes hudbu. Úsměv měla klidný, ale v koutcích rtů lehce napjatý, jako když si někdo drží odstup. Nechala se obejmout, nechala se představit, a já skončila naproti ní. Její pohled se mi opřel do tváře bez váhání, a já měla pocit, že vidí víc, než bych chtěla.
První písnička odplavila Martina i ostatní. Zůstaly jsme jen my dvě, v tichu mezi sklenkami. Vzduch kolem nás měl vlastní teplotu, odlišnou od zbytku klubu. „Nechceš si jít zatancovat?“ zeptala se. „Já to moc neumím.“ Byla to pravda a zároveň ochranná clona. „To nevadí, já taky ne,“ odpověděla a vstala tak přirozeně, že jsem se ocitla na nohou dřív, než jsem si to rozmyslela.
Měla jsem chuť na panáka, kterého jsem odmítla na terase. Cítila jsem, jak by alkohol v tu chvíli mohl být výmluvou, kdybych potřebovala utéct. Ale místo toho jsem se nechala vést. Parket měl vlastní gravitaci a vlastní zákony. Krok na něj byl jako přechod do jiné místnosti času – tam, kde se vteřiny natahují a minuty ztrácí jména. Hudba se lepila na kůži, světla kroužila, lidé se měnili v pohybové stíny bez tváří.
Moje první kroky byly spíš testem podlahy než tancem. Srdce mi bušilo rychleji než rytmus skladby.
Niky se usmála – trochu nejistě, ale bez posměchu – a v tom úsměvu bylo něco, co mi připadalo nečekaně měkké. Jako by na okamžik odložila roli, kterou tu měla, a podala mi ruku v jiném jazyce než slovech. Udělala krok blíž a já cítila, jak se mi tep posune o půl úderu výš. Hudba nám tekla kolem kotníků a stoupala vzhůru, každý basový úder se otiskl do hrudníku, až se zdálo, že dech se musí přizpůsobit jejímu rytmu.
Moje první kroky nebyly tanec, spíš zkoumání terénu – noha, přenést váhu, druhá noha, posun vpřed. Ale Niky se nehýbala v předem naučených vzorcích, spíš reagovala na mě: drobný pohyb ramene, naklonění hlavy, lehký úsměv, když jsem neuhla pohledem. To „zvládáš to“ z jejích očí bylo teplejší než jakýkoli kompliment.
Světla se přes nás převalovala v krátkých záblescích: chvíli jsme byly celé v modré, pak v oranžové, pak nás z poloviny pohltila tma a druhá polovina se topila v zeleném oparu. Ta hra stínů a barev byla skoro intimnější než dotek. Bylo v ní něco, co říkalo: teď jsme jen my dvě, ostatní tu nejsou.
Cítila jsem, jak se moje tělo přestává bránit. Pohyby, které zpočátku působily opatrně, se začaly protahovat, zpomalovat na začátku a zrychlovat na konci, jako když se člověk nadechne a nechce ještě vydechnout. Niky přiblížila tvář o kousek blíž, ne dost na to, aby se dotkla, ale dost na to, aby se mi po páteři rozeběhlo něco, co nebyl chlad.
Hudba mezitím měnila tempo, ale my jsme zůstávaly v jednom vlastním. Vnímala jsem vůni jejího parfému, smíchanou s trochou potu, a překvapilo mě, jak je ta kombinace nekomplikovaná, skoro uklidňující. Když se pohnula bokem, hřbetem ruky se lehce otřela o můj loket – náhodně, ale s přesností chirurgického řezu.
V jednu chvíli jsem zavřela oči. Jen na dva takty. Bas se odrážel od žeber, výšky se rozlévaly někde za čelem a mezi tím bylo její tělo, které jsem cítila jako teplý obrys v prostoru. Když jsem je otevřela, dívala se na mě jinak – nejen s tím prvním úsměvem, ale s lehkým přikývnutím, jako by říkala „už víš“. A já věděla, i když bych to neuměla pojmenovat.
Skladba se blížila ke konci a já si uvědomila, že už nestojím na okraji. Že jsme se nepozorovaně dostaly doprostřed parketu, do místa, kde světla byla nejostřejší a hudba nejhlasitější. A přesto to nebylo nepříjemné – naopak. Bylo to, jako by se celý ten hluk a pohyb stáhl do malého kruhu kolem nás, kde se dalo dýchat pomalu a hluboko.
Když píseň skončila, dělalo se mi těžko krok zpět. Měla jsem chuť zůstat stát ještě minutu, dvě, dokud by se svět kolem nás zase nerozpustil. Ale Niky udělala krok směrem k boxu a já šla za ní. Byly jsme zpocené, ale ne unavené. A uvnitř, někde v místě, kde se drží rozhodnutí, už bylo jasné, že se večer přehoupl přes hranici, odkud není návratu.
A věděla jsem, že jestli se mě někdy někdo zeptá, kdy to začalo, neřeknu název klubu, ani čas, ani písničku. Řeknu jen: „V tom okamžiku, kdy se na mě podívala tím druhým pohledem.“