Usnula jsem v Nikiině náruči a nechávám všechny zlé vzpomínky na vlastní rodinu odplavat s vodou v bublající v říčce pod okny. Jejich hlasy se ztišují na šum, který ke mně už nedolehne. Dnes ráno dýchám lehčeji, jako bych si poprvé po dlouhé době mohla vzít vzduch jen pro sebe. A už se k nim nechci vracet.
Ráno nás vítá malá jídelna penzionu, útulná, s kostkovanými ubrusy a malinkými okny – jaká už v takových staveních bývala. Je z nich vidět na úzkou cestu. Sem tam po ní někdo projde – turista s batohem, starší paní se psem. Mě teď zajímá jenom stůl a Niki naproti mně a pochopitelně, co je na něm.
Niki má v ruce nůž a soustředěně mi maže rohlík způsobem, který by nedával smysl ani v jiném vesmíru: máslo, marmeláda a na to plátek sýra. Podává mi to s potutelným úsměvem, a já jen zavrtím hlavou.
„Tohle se nedá jíst,“ směji se, ale stejně si kousnu. Chuť je příšerná, ale pohled na její rozzářené oči je sladší než jakákoliv marmeláda.
Já jí to oplácím tím, že jí potají stavím „věž“ z dalšího rohlíku: vrstva másla, dvě kolečka salámu, navrch kousek okurky. Podám jí to jako vítězný trofejní sendvič. Niki se zakucká smíchem, když to vidí.
Pod stolem mě lehce kopne nohou, já jí to vrátím. A tak tam sedíme, pošťuchujeme se, smějeme se a svět kolem nás plyne svým uspěchaným tempem.
„Hele,“ Niki se nakloní přes stůl a ukousne mi z rohlíku tak velký kus, že mi zbude jen patka. „Teď máš dietní verzi.“
„Ty jsi hrozná,“ předstírám uraženost, ale koutky úst mi cukají. Tak jí oplatím — schválně jí potajmu vyměním hrnek s čajem za svůj, silně oslazený. Niki se napije, znechuceně zvedne obočí a hned se rozesměje.
„Příště ti do toho nasypu sůl,“ hrozí, ale oči jí září.
Pod stolem mě její noha znovu šťouchne, tentokrát zůstane přitisknutá o chvilku déle. Teplo toho doteku mě zahřeje víc než všechna káva na stole. A já jí jen tak pro radost potajmu namažu další rohlík — úplně nesmyslnou kombinaci, na kterou se sama nedokážu dívat bez smíchu. Věnuju jí ho jako trofej, jen aby musela předstírat, že to je poživatelná snídaně.
Niki se do něj zakousne teatrálně, jako by ochutnávala největší delikatesu. „Mmmm,“ zamručí a přivře oči, „tohle musíme nahlásit do michelinské příručky.“
Vybuchnu smíchem a sotva stihnu strčit do ubrousku, abych si neutřela slzy, když se za námi ozve nenápadné zakašlání. Otočím se a ve dveřích jídelny stojí žena asi v našem věku s energickým výrazem v oku.
„Dobré ráno,“ řekne melodicky. „Já jsem Marie, ale všichni mi říkají Mani. Mám na starosti tenhle penzion. Doufám, že se vám tu líbí?“
Niki, ještě s drobky v koutku rtů, se rychle narovná a polkne sousto, aby mohla odpovědět. „Máte úplně nejlepší rohlíky, co jsem kdy jedla,“ vyhrkne tak vážně, až bych se bezmála zlomila smíchy.
Mani se rozzáří, ruce složí na prsou a já vím, že bere každé slovo jako čistý kompliment. „To jsem ráda, že chutnají,“ usměje se a pohlédne na mě, jako by hledala potvrzení. Jen kývnu, protože v tu chvíli bych nezvládla ani slabiku — smích by mě prozradil.
„Kdybyste něco potřebovaly, jsem tady,“ dodá Mani, a ještě jednou se na nás mile usměje. Pak se otočí a zmizí za dveřmi, její kroky tlumeně vržou po chodbě.
Chvíli po jejím odchodu na sebe s Niki jen zíráme. A pak obě vybuchneme v nezadržitelný smích, tak hlasitý, že se musí rozléhat celým dřevěným stavením.
„Nejlepší rohlíky?“ lapám po dechu. „To vážně?“
„No co,“ směje se Niki a snaží se zachovat důstojnost. „Když už, tak už. Přece jí neřeknu, že mám na talíři rohlík s marmeládou, sýrem a nakládanou okurkou.“
Zvednu obočí. „Takže vlastně děkuješ mně za to kulinářské veledílo.“
„Jo,“ kývne, natáhne ruku přes stůl a prstem mi setře drobek z brady. „Tobě. A rohlíkům.“
Je to maličkost, ale cítím, jak mi hoří tváře, když se její ruka zastaví o vteřinu déle, než by musela.
Znovu se ozve naše tiché chichotání, teď už potlačené, protože si uvědomujeme, že tu nejsme samy. Na druhém konci místnosti sedí starší pár, který se dívá ven oknem, jako by jim svět za sklem byl zajímavější než naše rozpustilá hra. Naštěstí.
Niki se nakloní a šeptem dodá: „Možná jsem to trochu přehnala, ale aspoň se bude chlubit, že má hosty, co jí chválí snídaně.“
„Hosty, co se přitom baví jako dvě puberťačky,“ doplním a obě se rozesmějeme znova, tentokrát tišeji.
Za oknem se mezitím objeví postava muže s batohem, který kráčí cestou podél říčky. Ohlédne se do jídelny, ale jen letmo, a jde dál. Přesně ta kulisa, která nám umožňuje být tu v klidu.
A já se na Niki dívám přes stůl a uvědomuji si, že tohle je pro mě víc než jen snídaně. Je to chvíle, kdy se svět zmenší na kostkovaný ubrus, pár rohlíků a dívku, která se směje tak, že jí září oči.