Původní plán zněl nudně: workshop v sále, fixy, flipcharty, úkoly typu „napište tři silné stránky svého týmu“. Jenže vedení se včera opilo jak carští důstojníci — a to tak, že dneska nejsou schopní trefit ani dveře od pokoje, natož flipchart. A tak místo brainstormingu stojíme na dvoře penzionu, kde na nás čekají dřevěné stojany plné luků a kuší.
Instruktor je vysoký chlap v zelené bundě, zjevně někdo, kdo se živí tím, že dává lidem do ruky zbraně a doufá, že si navzájem neprostřelí lebku. „Dýchat,“ vysvětluje s kamennou tváří. „Natáhnout. Mířit. A nestřílet po sobě, pokud možno.“ Smích, který se nese skupinou, je křečovitý a falešný, ale zní dost hlasitě, aby zakryl včerejší kocovinu.
Terče jsou nalepené na slaměných deskách opřených o plot. Kruhy, čísla, střed. Jednoduché. Jenže když stojím s lukem v ruce a pozoruji, jak se kolegové řadí, cítím, že to není jen hra. Je to předvádění. Každý pohled, každý úšklebek, každý komentář je vlastně přesně mířená střela.
Niki se směje, když jí luk podjede v ruce, a jeden z kolegů hned utrousí: „No jo, to chce sílu.“ Hlasitě, aby to slyšeli všichni. Předstíraný humor, ale oči ho prozradí — trochu pobavení, trochu pohrdání.
Já si beru svůj luk a prsty mi hladí tětivu. Je pevná, napjatá. Kdybych chtěla, dokázala bych poslat šíp přesně, kam chci. Ale víc, než terč přede mnou sleduji terče kolem sebe. Jejich tváře.
První šíp se zaryje do černého středu s tichým thwip. Druhý přistane hned vedle něj, tak blízko, že se dřevo i peří skoro dotýká. Třetí vyletí ještě pevněji, ostrý zvuk tětivy přehluší na okamžik i šumění říčky, a zaryje se do stejného kruhu. Tři rány. Tři zásahy.
Na dvoře se rozlije ticho. Ani ptáci si netroufnou zakřičet. Instruktor v zeleném se ke mně pomalu otočí, oči mu přejíždějí od luku k mému obličeji a zpátky. Vypadá, jako by hledal vysvětlení. Jako by čekal, že se mu přiznám, odkud jsem sem spadla.
A pak to mezi nimi zahučí. Tlumený smích, krátký výdech, polohlasné komentáře. Přesně ty, co mají zakrýt rozpaky, ale ve skutečnosti je jen zvýrazní.
„No jo… náhoda,“ utrousí jeden z nich, ale hlas má přiškrcený, jako by se mu vlastní slova zasekla v krku.
„Hele, to se povede i slepýmu,“ dodá druhý, přehnaně pobaveně, až příliš rychle.
Třetí jen mlčí, koutky úst stažené dolů, čelist napjatá.
Já se pomalu otočím k nim. Úsměv, ne výsměšný, spíš jemný, téměř vlídný. Náhoda? Tři za sebou? Pokračujte, kluci.
Cítím, jak si s tím neví rady. V očích se jim mísí překvapení, podráždění a cosi, co bych nazvala náznakem respektu, kdyby to nevypadalo tak nechtěně. Nečekali to. Nečekali mě.
Niki vedle mě jen tiše vydechne. Její prsty si najdou moje a stisknou je. V tom stisku cítím víc pýchy, než by kdy vyslovila. A já ji nechám, aby si to vychutnala se mnou.
Kolegové se mezitím snaží znovu ovládnout. Jeden z nich si teatrálně natáhne luk, až mu ruce zbělají. Vystřelí — a šíp se zapíchne do slaměné desky. Mimo terč. Někdo se zasměje, ale už to není lehký smích. Je to smích, co páchne nervozitou.
Instruktor mlčí. Jen mě ještě jednou přejede pohledem, trochu nevěřícným, trochu zkoumavým. Pak kývne, sotva znatelně, skoro s respektem. A to kývnutí se ve mně rozvine v tiché vítězství.
Postupně si to vyzkouší všichni. Jeden šíp letí do slámy, druhý se sotva zachytí na kraji, třetí prolétne úplně mimo. Nikdo nezopakuje to, co jsem předvedla. Ne blízko. Začínají být podráždění.
A pak přichází poslední. Už od pohledu největší macho. Ramenatý, hlasitý, ten typ, co se potřebuje předvádět při každém pohybu. Odhodí bundu na židli, napřímí se, jako by měl pózovat na plakát.
„Tak co, dáme si souboj?“ prohlásí nahlas, aby to slyšeli všichni. Pohled zapíchnutý přímo do mě.
Instruktor v zeleném si odkašle. „Na souboj tu nejsme, jen si to zkoušíme.“ Ale ten chlap mávne rukou. „Tři série po třech. Pětadvacet metrů. Ať je to zajímavé.“
Instruktor zavrtí hlavou, skoro se mu to příčí. „Tyhle luky na to nejsou stavěné. Dvacet je maximum.“
„Tak dobře,“ usměji se, než stihne cokoliv namítnout. „Ale když už, tak pětadvacet.“
Kolem nás to zahučí. Někteří překvapeně, jiní pobaveně, další napjatě. Vím, co si myslí: že jsem se právě chytila do pasti, že tak daleko nedostřelím. Ale já cítím v prstech klid.
Každý máme tři cvičné šípy. Na zahřátí. On si bere svůj první, zvedne luk a s teatrálním nádechem vystřelí. Šíp dopadne na terč, mimo střed, ale drží se na kruhu. Kolegové zatleskají, hlasitěji, než by to zasloužilo.
Já natahuji svůj první. Dýchám, cítím, jak se mi svaly přizpůsobují napětí. Vystřelím. Šíp se zapíchne čistě, ne do středu, ale blízko. Dost na to, aby se ozval tlumený souhlasný šum.
Usměji se. Tohle je teprve začátek.