Jsem nervózní. V hrudi mám lehké chvění, prsty jsou suché a tětiva na dotek cizí. Už jsem dlouho nestřílela a v hlavě mi nepříjemně zacinká: proč jsem machrovala s těmi pětadvaceti? Instruktor měl pravdu — tyhle klubové luky jsou stavěné na deset metrů. Na pětadvaceti se každý drobný špatný návyk nafoukne do průšvihu.
Zamrkám, povolím ramena. Ne couvnout. Teď už ne. Vzadu někdo utrousí vtípek, ten největší frajer si praskne krkem a usměje se, jako by si mě dával k večeři. Niki mi na okamžik chytne zápěstí — stiskne a pustí. „Dýchej,“ čtu jí ze rtů.
Postavím se do postoje, paty lehce od sebe, levá špička k terči. Zkusmo natáhnu naprázdno a v rameni to zaskřípe po letech pauzy; svaly si vzpomenou, ale ne hned. V hlavě rychlá matematika: měkká tětiva, lehké šípy, 25 m — chyby nesmím vyrábět, jen je nechat nevzniknout. Kotva pod lícní kostí, loket vysoko, zápěstí rovně. Všechno jednoduché, jen to udělat.
„Tři série po třech. Připravení?“ zavolá instruktor. Dav se stáhne do půlkruhu, štěrk pod nohama křupne. Vítr je slabý, ale je. Vnímám ho po kůži jako tenký šepot.
Beru první šíp. Vrtí se mi v dlani, jak se mi potí prsty. Nasadit, zkontrolovat peří, nádech. Všechno kolem se zploští do tenké roviny mezi mnou a středem. Frajer vedle mě si teatrálně odkašle. Nechám to kolem sebe projít.
„Tři…“ zvedne ruku instruktor. Kotva. „Dva…“ dech přesně na hranu, oči jen střed. „Jedna…“
Tětiva se mi opře do koutku a svět na okamžik ztichne — a já cítím, jak se rozhodnutí převáží…
Šíp vyskočí z tětivy s tichým „pfff“ a já už v půlce letu vím, že je nízko. Dopadne do černé, spodní třetina terče. Trefa, ale špatná. Srdce mi krátce vynechá, jako když minete poslední schod.
„Čtyři,“ houkne zapisovatel.
Vedle mě to praskne — frajer s krkem, jak sloup vytáhne ramena a vystřelí svou první. Červená. Zhluboka vydechne tak nahlas, abych to slyšela. Druhá: zase červená. Třetí: žlutá, okraje zlatého. Dav si zamručí. „Osm–osm–devět,“ slyším a v žaludku mi to udělá uzlík.
„Dýchej,“ připomene Niki, aniž by zvýšila hlas. V očích má klid, co se do mě snaží přelít.
Druhý šíp. Přidám míru — zvednu mušku až na horní hranu terče, nechám si kotvu o pár milimetrů blíž k lícní kosti. Tětiva se mi opře do koutku, loket vysoko, záda vezmou část práce. Pustím. Šíp klesá méně, ale pořád je to jen modrá, nad černou, o chlup.
„Pět.“
Na tři dvouciferné na jeho straně odpovídám dvěma nejhoršími barvami. Instruktor se kousne do rtu; vidím, jak by mi nejradši řekl „já vám to říkal“, ale drží se. Dav si špitá. Vzadu se ozve tiše „no jo, pětadvacet“. Vím. Vím to.
Zavřu na zlomek vteřiny oči a nechám si tělem proběhnout staré pohyby. Základna je v nohách. Kolena měkká. Těžiště mezi paty a špičky. Hrudník ne dopředu, ale do šířky. Žádný souboj s lukem — jen dohoda. Všechno jednoduché. Jen to udělat.
Třetí šíp. Přidám ještě. Mířím nad terč, v podstatě na horní okraj slaměné desky. Dech rozseknu na dvě fáze, v polovině výdechu pustím. Let je delší; cítím, jak šíp bojuje s vzdáleností. Dotyk. Modrá, ale nahoře. Linie se tiše seskupí.
„Šest.“
První série je pryč. On vysypal 25, já bídných 15. Vypadá to přesně jako název kapitoly. Dívá se na mě s tím výrazem, co mají kluci po prvním lehkém gólu. V koutcích úst má přeslazený úsměv.
„Tři cvičné hotové, teď jedeme naostro,“ oznámí instruktor, jako by to celé předtím nebylo žádné maso. Pravda — teď to teprve začíná.
Skloním hlavu, prsty si přejedu přes tětivu. Pořád jsou suché. Udělám si malý rituál: palec–ukazovák–prostředník, dvakrát poklepat o peří šípu. „Přijmi vzdálenost, neporazíš ji,“ bleskne mi hlavou věta mé někdejší trenérky.
První ostrý. Muška vysoko, loket ještě výš, a hlavně záda. Pustím a tělem neuhýbám ani o milimetr. Šíp si to rozmyslí až v posledních metrech a klesne do červené. Konečně. „Sedm.“ Druhý: zopakovat, ne vylepšovat. „Osm.“ Třetí: cukne mi prst o chlup dřív a šíp jde na modrou. „Pět.“
18 bodů. Čistší než předtím, ale pořád nic na oslnění. On má sérii hotovou dřív než já, spadne mu jedna do modré, jinak drží červenou. 21. Vede. Dav už se baví, jak to dopadne, jako by to bylo hotové.
Niki přistoupí o krok blíž, aby se mi dostala do zorného pole, a jen nahne hlavu. „Hlavně skupina,“ přečtu jí ze rtů. Přikývne. Tohle není o honění desítek, tohle je o tom dostat se s těmi slabými luky na jednu hromadu. Když budu dál konsistentní, přijde zlatá sama. Nebo nepřijde. Ale já udělám to svoje.
Druhá ostrá série. Už nevnímám publikum. Tělo si pamatuje. Dělám přesně ty samé chyby — ale záměrně. Stejná kotva, stejný výstřel, stejný cíl. První šíp se zapíchne do červené vedle předchozího, druhý se dotkne línii, třetí přicvakne skupinu z boku. Mám hnízdo. „Osm, osm, sedm.“ 23. Frajer střelí jednu žlutou, ale zbytek mu rozhází vítr nebo nervy: modrá, černá. 9–5–4. Vidím, jak zamrká, jako by mu někdo vytáhl koberec zpod nohou.
Teď už to zní jinak. Šepoty ztichnou na čirý vzduch. Instruktor si odkašle bez té příchuti „já vám to říkal“. Niki se ani nepousměje — jen zpevní koutky.
Poslední tři. Tohle rozhoduje. Vím, kolik ztrácím: dva body. Dá se to dohnat. Nedá se to urvat. Udělej tři stejné. Nic víc.
První výstřel: celé tělo je jedna přímka od paty po loket. Šíp se zavrtá do červené přesně do středu mé skupiny. „Osm.“ Druhý: cítím v zápěstí mikropohyb, nechám ho projít, nebráním se. „Devět.“ Zasáhne žluté na hraně, line-cutter — zapisovatel zvedne obočí, chvilku váhá, pak kývne. Devět.
Stavím se na poslední. Mám šanci to převrátit. Vedle mě frajer dýchá, už ne tak teatrálně. Dohnala jsem ho o jeden jediný bod. Poslední šíp rozhodne. V hrudi to tikne, ale už to není strach; je to metronom.
„Tři… dva… jedna…“ zvedne ruku instruktor naposledy, a svět se mi smrskne do ostna úmyslu. Mířím vysoko a nechám obraz terče rozostřit. Zrak je v těle, ne v očích. Pustím.
Let je čistý. Šíp přiletí a zaparkuje — a já z té vzdálenosti přesně vidím, že je to žlutá. Ne střed, ale žlutá. „Devět,“ zní. Ruka se mi sama pohne k tětivě, dotkne se jí, děkuje.
Frajer si nechal svůj poslední. Míří dlouho. A až směšně dlouho. Uprostřed se mu třese loket. Pustí. Šíp se sveze níž, do červené. „Sedm.“
Dav vydechne tak nahlas, až se ze slaměných terčů zvedne prach. Niki zůstane stát přesně tam, kde byla. Má úsměv jen v očích.
Instruktor jde počítat. Tuhou to táhne přes papír a dává si záležet na číslech. Nechává nás čekat, jako by to byl galavečer. Já už to v hlavě mám: je to remíza!
Instruktor jde počítat. Tuhou to táhne přes papír a dává si záležet na číslech. Nechává nás čekat, jako by to byl galavečer. Já už to v hlavě mám: je to remíza.
„Vpravo… pětašedesát,“ zvedne oči. Chvilku natáhne ticho, a pak: „Vlevo… pětašedesát.“
Vzduch se uvolní. Vzadu to někdo okomentuje prostě: „Plichta.“
Jeho poslední šíp byl za sedm—stačila osmička a vzal by si to. Viděla jsem, jak mu v půlce letu cukl loket. Já držela skupinu: devět–osm–osm. Nevyhrála jsem, ale něco se přelomilo. Tětiva už není cizí a terč je najednou blíž.
Otočím se k němu, klidná, bez ostří v hlase: „Dáme ještě jednu? Na deset metrů. Jak říkal pan instruktor—pro tyhle luky ideál.“
Dav zahučí novým napětím. Instruktor přikývne, na papíře přepíše vzdálenost a posune terče. Niki mi jen jedním nepatrným úsměvem přelije klid do ramen.
„Tři po třech, deset metrů,“ zahaleká instruktor. „Připravit!“
Stojím lehce rozkročená, těžiště níž. Na tuhle vzdálenost už necítím odpor — jen linku. Dech. Kotva pod lícní kostí, loket nahoru. Pustím.
„Deset,“ řekne zapisovatel bez dramatu.
Druhý šíp: nechám obraz terče rozostřit, cíl mám v těle. „Devět.“
Třetí: jen zopakovat, nevylepšovat. „Devět.“
„Dvacet osm,“ dodá suše.
Vedle mě praskne tětiva. Jeho rytmus je jiný — kratší míření, tvrdší pust. „Devět… sedm… pět.“ Hlavy v davu se začnou hýbat jinak, spíš pohodlněji než zvědavě.
Druhá série. Už není co vymýšlet; teď je to řemeslo. „Deset. Devět. Devět.“ Zapisovatel ani nezvedne oči od tabulky. On se snaží přitlačit, víc drží v kotvě, ale loket mu cuká. „Osm… osm… šest.“ Někdo v zadní řadě zívne tak, že to zasyčí přes zuby.
Třetí série. Na dlaních se mi leskne pot, ale tětiva je teď domácká. „Deset.“ Ucítím, jak se drobným šustnutím dotkne peří kůže, jako známý pozdrav. „Devět.“ Poslední nechám odjet přesně stejně — stejná váha, stejný výdech. „Devět.“
U něj se poslední tři rozprchnou o chlup míň než předtím. „Devět… osm… sedm.“ Slyším tiché „hm“ — ani ne povzdech, spíš odškrtnutí kolonky.
Instruktor počítá bez okolků. Nechává křídu klouzat a čísla naskakují rychleji než předtím. „Vlevo…“ pohne bradou ke mně, “… vysoko.“ Kývne. „Vpravo… jako předtím.“ Neřekne to nahlas, ale všichni si to dosadí.
Ticho se rozleje ploše. Není to ticho úžasu, spíš ticho, ve kterém se lidi rozhlížejí, kdo první řekne „na desítce to umí každý“. Niki stojí stejně klidně jako předtím, jen ruce má složené níž. Frajer se ke mně otočí, nadechne se… a místo ruky jen trhne koutkem. Nechce prohrát ani podáním. V davu to zaskřípe — pár očí sjede ke špičkám bot, někdo si odkašle do dlaně. Znechucení nemá jméno, ale je cítit.
Sroluju si svoje šípy do toulce pomalu, bez řízků. Vím, že jsem střílela dobře. Vím, že na téhle vzdálenosti to bylo čisté. A přesto je to prázdnější než předtím. Porážka zůstala napsaná někde vzadu — ne v číslech, ale v tom, jak se to celé tvářilo.
Kdo tedy vlastně prohrál? A šlo tady vůbec vyhrát?