Stojíme na plácku před penzionem. Terče jsou už složené, šípy odnesené, a malé hloučky se pomalu rozpadají na prvočinitele. Smějí se, komentují, jeden druhého poplácává po ramenou, ale mně to zní dutě, jako ozvěna z jiné místnosti. Ten pocit, co jsem měla už tehdy v údolí, když kolem nás projela auta, se jen prohloubil.
Viděla jsem je zblízka. Jejich tváře, když čekali, že se ztrapním. Jejich úsměvy, když jsem minula. Jejich zaražené ticho, když jsem trefila. A nakonec jejich rychlé, křečovité vtipy, aby zakryli, že se něco změnilo.
Jenže to, co se změnilo, nejsem já. To oni se přestali cítit bezpečně. A já si uvědomila, že do jejich světa nepatřím – a ani nechci.
Niki stojí vedle mě, ruce za zády – jako by něco provedla; oči pořád klidné. Vím, že by chtěla, abych to nějak odlehčila, zapojila se do hovoru, naskočila na jejich tón. Ale já nemůžu. Ten rozdíl mezi nimi a mnou je příliš ostrý.
Podívám se na ni. Na chvíli se naše pohledy propojí a já vím, že musím něco říct. Ne jim. Jen jí.
Nadechnu se a nahlas, tak aby to zaslechli, ale nerozuměli, vyslovím jediné slovo:
„Promiň!“
Niki lehce nakloní hlavu, koutky úst se jí pohnou do úsměvu, který je určený jen mně. A já v tom cítím, že rozumí. Že ví, že se neomlouvám za výstřely, ani za to, že jsem trefila líp než jejich frajer. Omlouvám se za to, že nikdy nedokážu přijmout tenhle její pracovní svět, že se v něm nikdy nebudu cítit doma.
A možná se tím ani nic nepokazilo. Protože domov, ten pravý, mám v ní.
Za zády pořád slyším smích a šepoty, ale už mi to připadá vzdálené, jako by se odehrávalo v jiném patře reality. K nim už nepatřím — a vlastně nikdy nepatřit nechci. Jsem tu s ní. To stačí.
Nakloní se blíž, aby to slyšely jen moje uši, a šeptne: „Tohle je náš víkend. A nikdo nám ho nevezme.“
Cítím, jak mi na tvář dopadne pramen jejích vlasů, když se odtáhne jen o nepatrný kousek. Instinktivně natáhnu ruku a zachytím ten pramínek mezi prsty, než jí sklouzne zpátky. A přitom si uvědomím, že i tohle, tenhle úplně obyčejný dotek, je víc než všechny jejich hry dohromady.
Oni se můžou dál smát a soutěžit, kdo bude hlasitější, kdo trefí víc bodů, kdo si odnese pozornost. Já nepotřebuji nic z toho. Mám ji. A s ní ten náš tichý, ale pevný svět, který se nevejde do žádného jejich schématu.
Niki si všimne, že jí ten pramínek pořád držím, a usměje se tím svým potutelným úsměvem, co je za každou lumpárnou, kterou dokáže vymyslet. Nechá mě ho pustit až ve chvíli, kdy sama natáhne ruku a prstem mi přejede po tváři, jako by mi chtěla vrátit stejnou drobnost. Drobnost, která je ale celým světem.
Smích a povyky za námi nabírají na síle — někdo se chechtá až příliš hlasitě, jiný dělá ramena, jako by pořád něco dokazoval. Jenže v tu chvíli je to jako poslouchat cizí jazyk: zvuky dolehají, ale smysl se ztrácí.
Niki se ke mně nakloní blíž, až cítím teplo její kůže u své paže, a zašeptá: „Chceš odsud zmizet?“
A já nemusím přemýšlet. Jen přikývnu. Protože co by nám to tady dalo? Jejich bodování, jejich soutěže, jejich prázdné řeči.
Zvedneme se společně. Ne příliš nápadně, ale dost na to, aby si všimli. Štěrk pod našimi botami křupne a já cítím, jak se mi každý krok zapisuje do těla jako úleva. Za zády se ozývá smích a polohlasné poznámky, někdo ještě zkouší udělat vtípek, ale celé je to náhle jen kulisa, která ztrácí ostrost. Už mě to neřeže do kůže, už to nevnímám jako něco, co by se mě mohlo dotknout. Všechno to zní vzdáleně, jako když slyšíte rádio v místnosti za zdí — rozpoznáte tón, ale smysl se ztrácí.
Krátce přejedu očima po jejich tvářích, naposledy. Žádná mi nic neříká, žádná mi nechybí. Všechno se ve mně sevře do jednoduchého vědomí: vidím je naposledy. Nepochybně naposledy. A ani bez rozloučení mi nebudou chybět.
Niki jde těsně u mě, bokem se mě lehce dotýká, jako by si mě chtěla nenápadně přivlastnit. Nemusí nic říkat — její mlčení je hlasitější než všechny jejich řeči. Stačí se na ni podívat, a cítím, že i pro ni už tohle setkání skončilo. My dvě jdeme jinam.
Vzduch se mění, jak se blížíme k našemu penzionu. Z kuchyně se line vůně oběda — něco obyčejného, polévka a chleba, možná trochu pečeného masa. Ale pro mě je to nejpříjemnější vůně dne. Voní klidem, voní jistotou, že ten náš malý svět má své vlastní tempo, svůj vlastní řád.
Když zatlačím do kliky, dveře zavrznou a s jemným klapnutím se zavřou za námi. Je to zvuk, který mě pohladí po uších víc než jakýkoli potlesk. Jako by odřízl všechno, co jsme nechaly venku: jejich masky, jejich smích, jejich soutěživost. Všechno zůstalo tam, na plácku, kde už to nedávalo smysl.
Uvnitř je chladnější vzduch, voní po dřevě a polévce, a já cítím, jak se mi uvolňují ramena. Sedáme si k malému stolu u okna, odkud je vidět cesta, po které sem tam někdo projde. Venku je pořád jejich svět, hlučný a prázdný, ale tady jsme jen my dvě. Je to křehký prostor, ale dost pevný, aby nás unesl.
Domov není v davu. Domov není v jejich očích. Domov je tady, ve vrzajícím penzionu, v teplu polévky na stole a v Niki, která se na mě dívá, jako bych byla to jediné, co stojí za pozornost. A já vím, že to stačí.