Ještě chvíli stojíme na vrcholu kopce, než se cesta stočí dolů. Vzpomínky ve mně pořád doznívají, ale Tifanyina lehkost mě drží nad hladinou. „Mám hrozný hlad,“ zopakuje, když si rukou přidržuje vlasy, aby jí je vítr nerozfoukal, a já se musím zasmát. Je to tak typicky ona: rozptýlit i nejtemnější kout mé duše větou, co by se jinak zdála banální.
Když scházíme z mírného kopečku, zámek nám mizí za skoro moderní zástavbou – mísí se tu první republika, socialistický realismus a občas nesměle vykoukne něco, co vzdáleně připomíná podnikatelské baroko. Se zámkem mizí i všechny hnusné vzpomínky.
Jdeme uličkami a já vůbec netuším kam. Můj orientační smysl zůstal nejspíš na operačním sále – aktuálně bych byla schopná zabloudit i ve středně malém okresním městě, a to dokonce na jeho čtvercovém náměstí.
Zatím co se nechám bezradně unášet proudem časoprostoru Tifany jde jednoznačně za nosem a skoro vítězoslavným pokřikem upozorní na vývěsní štít Restaurace U brány přímo naproti zámku: „Tady.“
Nevzdoruju. Pravda je, že i mně už kručí v břiše. Vcházíme dovnitř, trochu omšelý prostor zavoní po smažené cibulce a vývaru. Je to malý sál s pár stoly, dřevěnými lavicemi a obsluhou, která má úsměv i na těch nejunavenějších rtech. Usadíme se k oknu, odkud je vidět přímo na hlavní zámeckou bránu. Jako by nás hlídala, aby nám neuniklo, co přijde potom.
Objednávám… Tifany se na mě culí, když mi bere menu z ruky. „Já vyberu. Ty bys zase skončila u nějakého salátu, a to by byla škoda.“ „Ale já salát…“ začnu protestovat, ale nemám šanci. O minutu později už obsluze diktuje dvě porce svíčkové s brusinkami, a já se jen zakrývám dlaní, abych se nerozesmála. „Manželka rozhodla,“ utrousím. „Přesně tak,“ odvětí spokojeně.
Když přinesou jídlo, v tu chvíli mizí všechny rozdíly mezi královskými sály a obyčejnou hospůdkou. Lžíce v polévce, kousek houskového knedlíku na vidličce, brusinky, co se lepí na rty — všechno chutná líp, protože sedíme naproti sobě a smějeme se tomu, jak mi bezostyšně krade poslední kousky z talíře.
Když dojíme, paní sebere talíře a nechá na stole jen drobky a prázdné sklenice od malinovky. Oči nám padnou na nápojový lístek, ale v tu chvíli přijde hospodská s omluvným úsměvem. „Dámy, Latte tady neděláme. Můžu nabídnout rozpustnou.“
Na okamžik se na sebe s Tifany podíváme a obě to nevydržíme. Rozpustná. Zní to skoro jako nadávka, a přitom je v tom kus poezie. „Rozpustná je taky káva,“ pronese Tifany s takovým teatrálním důrazem, že bych ji nejradši políbila přes stůl, kdybych věděla, že to nikdo nebude sledovat.
Nakonec nás hospodská vyprovodí ven na cigaretu se dvěma sklenicemi horké kávy. Pěna na povrchu je spíš tenký závoj, co se trhá, a celé to voní víc po sušeném mléce než po kávě. Ale venku je pár kovových stolků, barva na nich už dávno rezignovala, a podzimní slunce se na ně opírá jako poslední zázrak dne. Usadíme se, a najednou mám pocit, že jsme úplně samy na světě.
Tifany si zapálí cigaretu, já ji následuju. Kouř se mísí s párou z kávy a s chladnějším vzduchem, který zalézá i kam nemá. Zavírám oči, a když je zase otevřu, vidím, jak ji světlo hladí po kůži. Vypadá to, jako by jí podzimní barvy malovaly obličej zlatem a ohněm. Je nádherná, ale nejhezčí je ten klid, který z ní sálá.
„Víš, že je tohle vlastně perfektní?“ řeknu a ukážu špičkou cigarety na šedý popelník mezi námi, oškrábaný a popatlaný, kdysi dávno bílý.
Směje se, až se jí zatřesou ramena. „Perfektní? Fakt? Víš, že jiný lidi by teď seděli v kavárně s latéčkem a dortíkem?“ „A my máme rozpustnou a popelník,“ usměju se. „A to je stokrát lepší.“
Dlouho jen tak sedíme. Nepotřebujeme mluvit, protože všechno důležité už tu je: káva, cigarety, ticho, ve kterém hučí jen zmatené včely, šourající se zapomenuté auto na přilehlé silnici a zbarvené listí. Slunce nás pálí do tváří, ale nevadí to. Je to hřejivý dotek, který připomíná, že jsme naživu.
Tifany natáhne nohy, překříží je v kotnících a složí ruce na hrnek, jako by v něm držela celý svět. Dívám se na ni a vím, že se mi ten obraz vypálí do paměti. Ne princezny v šatech, ne pohledy kolegů, ne prázdná kancelář. Jen ona, moje Tifany, s cigaretou mezi prsty a úsměvem, který nepatří nikomu jinému než mně.
Po chvíli mi podá hrnek. „Ochutnej. Možná to nebude tak hrozné.“ Vezmu ho, přihnu si, a opravdu — není to dobrá káva, je to obyčejná rozpustná, co chutná jako všechny na světě. Ale když mi podává cigaretu a zapálí mi ji, chutná to všechno jinak. Protože je to s ní.
Víc nepotřebuju. Ani lepší kávu, ani lepší výhled. Jen ji, její smích, její oči, co mě drží. Svět kolem může jít dál, auta projíždět, lidi spěchat k zámku, ale pro nás se čas zastavil. Jsme tu, dvě holky u rozviklaného stolku, s rozpustnou kávou a kouřem, a to je pro tuhle chvíli nejvíc.
Dopíjím poslední doušek, hořký a sladký zároveň, a típnu cigaretu do oškrábaného popelníku. Slunce nám pořád hřeje tváře, i když vítr už zkouší, jestli se necháme zahnat. Myslím, že bych tu dokázala sedět věčnost, jen tak, vedle ní.
V tu chvíli před námi zastaví autobus. Nikdy jsem si té zastávky nevšimla — obyčejná cedule, vybledlá, trochu nakřivo. Dveře se otevřou, řidič se na nás ani nepodívá, jen čeká, jestli někdo nastoupí.
Tifany se prudce zvedne s tím, že jde na záchod. Já dál nechávám slunce, ať mi barví pobledlou tvář a pak… Sedne si zpět na svůj trůn. Svět má svůj balanc a já klid. Něco mě nutí podívat se jejím směrem. Neměla bych protože její rozpustilý výraz mluví jasně – tohle bude hroznej průser!
„Jede nám autobus!“ vypálí, jako by šlo o jedinou správnou věc na světě.
Než stihnu namítnout, že nemáme zaplaceno a ani netušíme, kam jede, už jsme na prvním a druhém schůdku. Řidič nás změří otráveným pohledem a položí obligátní otázku: „Kam to bude?!“
„Na konečnou,“ odpoví Tifany a překvapí tím nejen mě, ale i jeho.