Autobus se rozjíždí a s každým škubnutím převodovky mám pocit, že se směji nahlas, i když se moje rty sotva pohnou. Sedíme úplně vzadu, na posledních sedadlech, jako dvě holky, které zdrhly z vyučování a vůbec netuší, jestli je tohle geniální nápad, nebo největší hloupost týdne. Vlastně mě těší, že to nevím. Ta nejistota je sladká.
Všude kolem prázdno. Jen starý autobus, který drncá po silnici, pach nafty, zažloutlé záclonky na oknech, které nikdo už léta nepral, a občasné zaskřípání karoserie, když projedeme zatáčku. Místo aby to bylo smutné, působí to na mě jako kulisy. Scéna jen pro nás dvě. Naše soukromé jeviště.
Směji se sama sobě, protože netuším, co mě to popadlo. Prostě se zvednout od stolku, vlítnout dovnitř zaplatit a pak bez přemýšlení říct: „Na konečnou.“ Vůbec nevím, kde ta konečná je. Jestli je to vesnice s pěti domky, parkoviště u lesa, nebo jen cedule na kraji louky. Ani nevím, jestli se odtamtud dokážeme vrátit. Ale právě to je na tom to nejkrásnější. Ta svoboda. Ten okamžik, kdy svět čeká, co s ním udělám, a já si vyberu to nejbláznivější.
Niki sedí vedle mě a já cítím, jak se její napětí i zvědavost přelévá až ke mně. Bohužel mě nezná moc dobře na to, a tak netuší jaké konce mají moje šílené nápady. Stejně jako ona nezná mě, já neznám ji, ale tuším sto otázek, tisíc důvodů, proč tohle není dobrý nápad. Jenže místo, aby je vysypala ven, šla se mnou. A tím se dala do pohybu dějová linie našeho příběhu, o níž nic netušíme.
Opřu se o sedačku, nohy natáhnu před sebe a nechám autobus drncat po silnici, která se vine dolů z kopce a pak znovu stoupá. Připadám si, jako by se se mnou houpla i země. Najednou je mi jedno, že venku poletují poslední listy, že se zatahuje a že vzduch voní zimou. Všechno je jedno, protože je tu a k tomu další bláznivý nápad – něco mi říká, že nebude dnešní poslední.
A přece, hluboko uvnitř, cítím i jiný tón. Co když to Niki vezme špatně? Co když si řekne, že jsem lehkomyslná, že si hraji se světem jako s hračkou? Co když se bude cítit ztracená, protože neví, kam jedeme? Podívám se na ni koutkem oka. Má ruce položené na stehnech, dívá se ven a v očích má něco, co nedokážu přečíst. Není to strach, není to ani vztek. Spíš zvláštní soustředění. Jako by tuhle jízdu brala vážněji než já.
Najednou mě napadne, že autobus je vlastně dokonalý obraz toho, co žijeme. Nikdy nevíme, kde skončíme. Jediné, co máme, je rozhodnutí naskočit. A vedle toho sedí člověk, se kterým se buď rozdělíš o okno, nebo se rozloučíš. Já jsem si vybrala. A jestli mě jednou pošle do háje, tak aspoň vím, že jsem jela až na konečnou.
Autobus houpavě vjíždí mezi vesnice. Domky se míhají za oknem, zahrady plné barevného listí, psi, co se líně toulají po cestě. Nikde nikdo, jen my a náš řidič, co si brumlá cosi pod vousy. Cítím se, jako bychom byly vytržené z běžného času, z těch jejich smíšků a masek. Tady na nás nikdo nevidí. Nikdo neřeší, kdo jsme, co spolu máme, jak se máme chovat. Jsme jen dvě holky na zadní sedačce, co jedou vstříc něčemu, co možná ani není na mapě.
Otočím se k Niki, natáhnu ruku a lehce jí přejedu po prstech. Vím, že mi to hned oplatí tím svým tichým, pevnějším stiskem. A taky že jo. Stiskne mě, až mě trochu zamrazí, a podívá se na mě konečně naplno. V těch očích není ani výčitka, ani strach. Jen zvědavost. A já se v tu chvíli uklidním. Protože to je přesně ono. Ona možná potřebuje vysvětlení, ale já potřebuji její zvědavost. Ta nás dovede dál.
Zavřu oči a chvíli poslouchám jen zvuk motoru. Autobus drnčí, hučí a při každé díře v asfaltu nás trochu vyhodí ze sedačky. A já se cítím lehčí. Jako by ten autobus nebyl jen dopravní prostředek, ale kouzelný stroj, co nás veze pryč od starostí, od kolegů, od všech těch prázdných pohledů.
Najednou mi přijde, že v tom hučení motoru slyším jejich hlasy. Jako ozvěnu, která se snaží připomenout, že existují. Smích přes rameno, polovičaté komplimenty, ty jejich věčné pohledy, co nikdy nebyly přátelské. Niki mezi nimi, snažící se být dokonalá, aby si zasloužila kousek místa. A já, která to celé sledovala a dusila se bezmocí.
Ale teď je zvláštní klid. Autobus nás unáší pryč a já cítím, jak se jejich obrazy rozpouštějí. Jako když nápisy na špinavých zdech pomalu loupe čas. Už nemají barvu, už nemají hlas. Jen šeď, kterou míjíme a necháváme za sebou.
Možná jsem měla chuť jim něco dokazovat. Ukázat, že Niki je víc než jejich šeptané soudy, že má sílu, kterou nikdy nepochopí. Ale najednou mi dochází, že to není potřeba. Protože důkaz je tady. Sedí vedle mě, dívá se ven, prsty položené na stehnech, a já cítím, jak se její napětí mění v soustředění.
A já si v sobě poprvé dovolím to uzavřít. Ne s hněvem, ne s výčitkami, ale s prostým vědomím: skončili. Nejsou součástí našeho příběhu. Jejich slova patří minulosti, jejich tváře šedi kanceláře, kde se ztratí i jejich jména.
Vím, že Niki bude možná ještě chvíli hledat odpovědi, bude se ptát, jestli udělala chybu, když se snažila patřit mezi ně. Ale já jí je dám. Svým pohledem, svým dotykem. Ukážu jí, že patřit může — jen ne tam. Že bude dobré najít jiný prostor, kde ji bude lépe.
A jak se autobus houpe mezi zatáčkami, cítím, že jsem lehčí. Jako bych vysvlékla kabát, který jsem nosila příliš dlouho. Už je nechci nosit v sobě. Nechám je za sebou, spolu s rozstříleným terčem, s jeho šedí a s jejich maskami. Tohle je jejich konečná. A naše cesta právě začíná.
Autobus náhle škubne, brzdí prudčeji, než jsem čekala. Kov zaskřípe, střecha se zachvěje a já se málem zapřu koleny o sedačku před sebou.
„Vystupovat! Dál to nejede!“ houkne řidič hlasem, který se rozléhá prázdným autobusem. Je to spíš rozkaz než oznámení.
Jsme venku dřív, než stačím položit jednoduchou otázku: „Kdy jedete zpátky?!“. Dveře za námi zabouchnou, autobus zabručí a začne se pomalu sunout zpátky tou cestou, odkud jsme přijely. Zmizí za zatáčkou, jen slabý pach nafty visí ve vzduchu, a pak je ticho.
A my tu stojíme samy. Dvě holky na kraji neznámého místa. Listy se honí po cestě, vítr studí v tvářích a mezi stromy před námi se otvírá stezka, která nevede do mapy, ale přímo do našeho příběhu.
Podívám se na Niki. V očích má otázku, ale i něco víc — jiskru zvědavosti, která mě uklidní. Protože vím, že tohle není ztracení. Je to začátek.
„Hele zámek,“ zasměje se a já mám co dělat, abych se nepo…