Ráno bylo jako rozmazaná fotografie. Probudila jsem se na gauči u Stefi a mlha v mé hlavě byla tak hustá, že jsem sotva poznala, kde končí sen a začíná realita. Včerejší noc se rozplývala ve stínech, jako by nikdy neexistovala. Pamatovala jsem si jen tu vysokou blondýnu, která mě chytila za ruku a táhla na parket, pak už byla tma.
Stefi vtrhla do místnosti s hlasem jako siréna, co rozřízla ticho mého zmateného rána. Snažila jsem se ji umlčet, ale v hlavě mi bušilo tisíce kovadlinek. Richard přišel s pohodovým „Dobré ráno, holky“ a hned si dal panáka whisky, jako by bolest hlavy vůbec neznal.
Mobil mi zapípal a na displeji se objevila zpráva z neznámého čísla: „Díky za skvělý večer.“ Bez podpisu. V normálním stavu bych okamžitě volala zpátky, ale teď jsem sotva zvládala otevřít oči. Odpověděla jsem jen stručně „Děkuju taky“ a snažila se ustát ten zmatený vír pocitů.
Přehodila jsem si přes sebe vypůjčený, a tak trochu znárodněný župánek, který sotva skrýval to, co měl, a konečně si dopřála vyprošťováka. Červené Marlboro dodávalo pocit kontroly v tom všem chaosu. Seděla jsem u okna a sledovala, jak se den začal klonit ke své druhé polovině. Vzduch voněl roztaveným asfaltem a spoustou nesplněných slibů; kdo ví, jak na tom byla očekávání. Něco končilo, něco začínalo, a já nevěděla, co přesně.
Pak přišla další zpráva. Jednoduchá. Krátká. „Co dnes?“
Ta věta mě zachvátila zvláštní směsí strachu a naděje. Rande! Slovo, které pro mě bylo vždy vzdálené, teď by se mohlo stát realitou.
Mám, napadne mě ukázat Stefi zprávu, ale ta má úplně jiné starosti a mě až teď dojde že… Asi bych tu neměla pobíhat v negližé, když – Richard.
Měla bych se soustředit na Niki, ale je tu Richard; popíjí kávu s něčím na víc a vůbec si mě nevšímá. Vím, že se dostávám na tenký, fakt tenký plátek čehokoliv křehkého, co mě neudrží.
Jeho nepřítomnost mě nutí vnímat každý detail kolem sebe ostřeji. Vzduch, vůně kávy, tlumené zvuky v místnosti. A přitom je tady, tak blízko a zároveň daleko.
Ta chvíle napětí je jako tichá výzva. Jakmile odejdu, všechno se změní.
Přepadla mě další vlna nejistoty, kterou jsem na chvíli zamaskovala povrchním úsměvem. Chtěla jsem se soustředit na Niki, na ten závan tajemství, který kolem ní stále visel. Ale myšlenky se mi zase vracely k Richardovi – k jeho tichu, které bylo silnější než slova, a k tomu, co z toho nikdy nevznikne.
Srdce mi bušilo rychleji, jak jsem si představovala večer, kdy budeme obě v jednom prostoru, kdy se ten napjatý vzduch konečně rozplyne, nebo naopak propukne v něco, co změní všechno.
Věděla jsem, že mám jen pár hodin na to, abych se připravila. Připravila nejen šaty, ale i sebe – všechny své obavy, touhy a sny, které jsem si tolikrát schovávala hluboko uvnitř.
Pomalu jsem vstala, potřásla jsem hlavou, jako kdyby to všechno mohl být jen sen, a vydala se k zrcadlu. V pohledu jsem hledala tu ženskou, která chce věřit, že večer bude začátkem něčeho nového. Něčeho, co by mohlo přežít všechny pochybnosti.
A tak začalo čekání na večer, kdy se všechny moje křehké představy o sobě samé a o lidech kolem mě mohly proměnit ve skutečnost.
Čekání se protahovalo jako nekonečný stín, který mě obklopoval ze všech stran. Vnitřně jsem byla rozpolcená – část mě toužila po tom, aby večer co nejdřív přišel, a zároveň jsem si přála, aby se čas na chvíli zastavil. Věděla jsem, že to, co přijde, nebude jen obyčejný večer. Bude to test, výzva, možná i začátek něčeho, co jsem si dlouho přála, ale bála se tomu věřit.
Srdce mi tančilo v hrudi, a každý nádech byl naplněný směsí naděje, nejistoty a tichého vzrušení. Přemýšlela jsem, co vlastně chci – jestli být tou, která se nebojí, nebo jestli se raději schovám za ten známý plášť nejistoty.
V těch chvílích jsem byla sama sebou i někým úplně jiným. Připravená vydat se vstříc neznámému, i když jsem nevěděla, kam mě ta cesta zavede.
Přitom jsem vnímala každý zvuk kolem sebe – tlumené tikání hodin, vzdálený šum města, a někde v pozadí i tiché tlukot mého vlastního srdce. Věděla jsem, že tyhle chvíle napětí a očekávání budou brzo nahrazeny něčím novým. Něčím skutečným.
A právě to mě drželo nad vodou, stejně jako vědomí, že jsem neprovedla nic nepřístojného; rozloučila se s oběma do sebe zakoukanýma a ulehla do své postele, abych si večer oblékla černé šaty, jednoduché, ale přesně takové, co hladí křivky a zároveň skrývají mé nejistoty. Vlasy jsem nechala volně splývat a cítila, jak mi v žaludku roste nervozita z očekávání.
Že bych měla rande?