Vracíme se zpátky k těm nenápadným dveřím vlevo, které jsou teď pochopitelně vpravo a kolem kterých jsme na začátku jen prosvištěly. Tentokrát je už nemůžeme minout. Niki se na mě ušklíbne, jako by se chtěla omluvit za to, že předtím vyhlásila „dětský a dospělý“, a rovnou je otevře.
Konečně mám trochu víc času si to tu prohlédnout, protože při nákupu lístků jsme byly venku dřív, než jsme sem pořádně vešly. Poličky kolem jsou přeplněné drobnostmi: pohledy se zlatou ražbou, těžké hrníčky s erbem, klíčenky, co vypadají jako zámek v miniatuře.
Niki už má v ruce jednu figurku princezny v šatech, co by se hodily tak akorát do kinder vajíčka. Zvedne ji proti světlu a prstem ji zatočí, jako by to byla relikvie. „Tohle je jasná investice do budoucna,“ prohlásí s vážnou tváří.
„Prosím tě,“ protočím oči, „jestli si to koupíš, tak ti k tomu ještě obstarám ten dětskej lístek.“
„No a?“ culí se. „Aspoň mě pak vezmou rovnou do dětského pokojíčku.“
Henrieta nás pozoruje s lehkým pobavením, ale neříká nic. Jen pod bradou skrývá úsměv, jako by nás nechala hrát tu naši soukromou komedii. Já zatím sahám po záložce do knížky – jednoduchý pruh s kresbou brány, co jsme před chvílí prošly. Na dotek drsný papír, pevný, přesně takový, aby přežil víc než jedno otevření.
„Hele,“ strčím ji Niki před oči. „Aspoň si mě pak můžeš založit a neztratíš mě.“
„Drahoušku, to bys nevěřila,“ slyším za zády povědomě nakřáplý hlas, „co dorazilo…“
V tu chvíli vstoupí do pokladny a zarazí se, protože nás zahlédne. Je to ftipné!
Stojíme tam jako dvě děti načapané při krádeži lízátek – já s pitomou záložkou, Niki s princeznou schovanou za zády. Holka za pultem má co dělat, aby se nerozesmála nahlas, a Valerie jen pomalu spustí ruku, jako by zapomněla, co vlastně chtěla říct.
„No…“ protáhne nakřáplým hlasem, „tak tohle je ještě lepší, než jsem čekala.“
„My jen… na památku,“ pípne Niki a hned se zakucká smíchem.
„Jistě,“ přikývne Valerie se smrtelně vážnou tváří, ale v očích jí hrají čertíci. „Památku. Princeznu do kapsy a záložku do duše.“
Holka za pultem to nevydrží a vyprskne smíchy, já rychle vytahuji peněženku a strkám jí bankovku, abychom tu scénu aspoň trochu uzavřely. Valerie si nás ještě chvíli vychutnává pohledem, pak mávne rukou: „Tak já přijdu později, až tyhle dvě přestanou dělat revoluci v oddělení suvenýrů.“
Otočí se na podpatku a zmizí. Jen dveře ještě chvíli vibrují v pantech a zůstane po ní jemný závan parfému.
Niki si odkašle a já propuknu v smích tak hlasitý, že se ozývá i mezi poličkami s hrníčky. Holka za pultem zakroutí hlavou, jako by tuhle scénu viděla dnes už podruhé. Pak nám klidně podá taštičku s našimi poklady – princezna, záložka, a k tomu ještě pohled s obrázkem zámku, který nám zřejmě přihodila navíc.
„Díky,“ kývnu, ale Niki to nevydrží a šeptne: „Myslíš, že nás chtěla rozsadit i tady?“
To mě porazí úplně. Opřu se o pult, lapám po dechu a vím, že vypadáme jako dvě, co právě utekly z uzavřeného pavilonu.
A pak přijde ta věta. Tichá, nenápadná, skoro jako spiknutí.
„Mimochodem,“ ozve se dívka za pultem, „pokud ještě nevíte kam na večeři, zkuste hospodu U lip. Tady kousek dolů přes nádvoří a ven bránou. Je to nejlepší jídlo široko daleko.“
Niki se na mě podívá a zvedne obočí. „Večeře super, ale co potom? Víš, že víc než knedlíky mě teď trápí, kde složíme hlavu?“
Dívka za pultem se pousměje, jako by přesně tohle čekala. „To už je maličkost,“ pronese klidně. „U lip mají i pokoje. Není to čtyřhvězdičkový hotel, ale postel a teplá voda tam jsou. A někdy to stačí.“
„Stačí,“ zopakuje Niki a dívá se na mě tím zvláštním způsobem, jako by ve skutečnosti nemluvila o žádném ubytování, ale o nás.
A tak konečně jdeme. Bránou ven, jako k autobusové zastávce autobusu, co sem neměl přijet a ejhle je tu bíle natřené stavení se zelenými okenicemi, nad jehož vchodem se houpá vybledlá dřevěná cedule: Hospoda U lip.
Uvnitř je šero, ale voní to po pečeni, čerstvém chlebu a pivu, které tu čepují odjakživa. Stoly jsou hrubé, dřevo ošoupané, ale čisté, a v rohu praskají kamna. Je to úplně jiný svět než suvenýrová pokladna nebo tiché sály zámku. Tady je to živé, hřejivé.
Posadíme se k lavici u okna. Niki si hned přejede rukou po stole a culí se: „Vidíš? Tady se dá jíst i bez dětského lístku.“
„Neboj, já ti pak ukrojím hranolky do smajlíků,“ špitnu zpátky a obě se začneme dusit smíchem.
Právě když se nám podaří trochu zklidnit, zaslechnu za zády ten povědomý nakřáplý hlas:
Tohle už hraničí se stalkingem, víte o tom?“
Obě se otočíme. A samozřejmě – Valerie, ruce v bok, ironie v očích.
Niki protočí panenky. „Doufám, že tu aspoň máte dětský menu, jinak se neudržím,“ utrousí směrem ke mně a snaží se nedívat na ni.
„Dětský menu tu nemají,“ ozve se nový hlas, měkčí, klidný. Do hospody vejde tmavovláska od pokladny, se stejným úsměvem, který nás tam tak odzbrojil. Přistoupí k Valerii, chytí ji za paži a lehce ji stáhne k našemu stolu.
„Omluvte ji,“ usměje se na nás a kývne k brunetě. „Moje přítelkyně má občas problém poznat hranici mezi prací a soukromím.“
Valerie protočí oči. Tmavovláska k nám natáhne ruku. „Jsem Henrieta,“ představí se, a její hlas je stejně jemný, jaký měla, když nám nabízela hospodu U lip.
„Tifany,“ řeknu. „Niki,“ přidá se mezi dvěma nádechy.
Na vteřinu je ticho, ale pak se všechny čtyři rozesmějeme, protože atmosféra je najednou úplně jiná. Už nejsme jen dvě potrhlé holky na výletě. Sedíme u stolu s někým, kdo nás poznal skrz naše vtípky, a přesto se k nám připojil.