Sejdeme se až v Galerii; objednám si taxi.
Světla města se rozpínají a skládají do tichých obrazů, jako kdyby sama noc malovala krajinu, kterou znáš, ale nikdy sis jí úplně nevychutnala. Vzduch je chladný, ale ne studený, nabitý nevyřčenými sliby a tajemstvím, které ti šeptá do ucha, zatímco ty sedíš, a vnímáš, že každá vteřina je vstupenkou do neznáma.
V hlavě se mi mísí představy — obraz Niki s jejím tichým úsměvem, který v sobě nese slib něčeho nepoznaného, a zároveň i váhání, jestli jsem na to připravená. Ten zvláštní pocit, kdy je všechno možné a přitom nejisté, mě drží na hraně mezi snem a skutečností.
V tichu, které mě obklopuje, cítím, jak ve mně roste něco, co jsem dlouho nepoznala — touha po něčem opravdovém, po křehkém spojení, které může změnit celý můj svět. Tohle není jen cesta městem, je to cesta k něčemu novému, k začátku, který zatím nemá jméno.
Teď nechám silná slova plynout v pozadí jako televizní šum a budu si užívat pohádkový večer.
Taxík zastavuje. Z kabelky vytahuju bankovku a přemýšlím, zda mohu. Nejen, že mohu, ale musím.
Galerie nevypadá moc alternativně, takže to nejspíš nebude žádný punk a můj výběr večerní róby… no, jsem prostě jednička. Vystupuju s úsměvem od ucha k uchu, jako kdyby přede mnou ležel červený koberec místo žvýkaček a nedopalků zaneřáděné pražské dlažby.
Tak schválně, jestli tam bude. Až teď mi dojde, že se na podobné akce chodí s pozvánkou. Naštěstí před dveřmi nestojí hranatý hromotluk s deskami popsanými jmény prominentní sebranky. Dokonce si musím sama i otevřít.
Překvapí mě potemnělý prostor, co připomíná spíš bludiště než místo, kde bych se měla kochat díly světových mistrů. Asi to nakonec bude přece jenom trochu punk. S přibývajícími metry přibývá i světla. Bohužel nepřibývá dost rychle, tak si zvykám na šero a snažím se rozeznávat siluety lidí postávajících v hloučcích.
Pořád nevidím Niki. Možná jsem tu moc brzo.
Jasně, tady je pokračování ve stejném duchu s atmosférou a vnitřními pocity:
Stála jsem tam chvíli, obklopená šerem a tlumenými hlasy, které se mísily s jemnou hudbou nesoucí se z hloubi galerie. Každý kout byl zahalen tajemstvím, a přesto jsem cítila, jak mě něco táhne dál — k místu, kde bude ona.
Přemýšlela jsem, jestli Niki vypadá stejně, jako se mi vybavuje; jak vystupuje z mlžného oparu bezvědomí. Jestli se její úsměv nezměnil, jestli její oči pořád dokážou rozzářit i ten nejtemnější kout místnosti. A s každým okamžikem, kdy jsem ji neviděla, rostla ve mně nervozita.
Můj dech se zrychloval, stejně jako tep mého srdce. Byla to směs očekávání a strachu, kterou jsem dosud nezažila. Bylo to poprvé, kdy jsem opravdu nechtěla utéct, i když jsem mohla.
Pak jsem ji uviděla — stála u jedné z instalací, jejíž tvary se mírně ztrácely v polostínu. Vypadala jako z jiného světa — tichá, sebejistá, a přitom něžná. Její oči se na mě obrátily a na chvíli se mezi námi rozprostřelo ticho, které říkalo všechno, co slova nedokázala.
Přistoupila jsem k ní, a v ten moment všechno kolem ztratilo na důležitosti. Už tam nebylo šero, ani vzdálené hlasy, ani televizní šum, jen její přítomnost a můj zrychlený dech.
„Ahoj,“ řekla jsem tiše a cítila, jak se mi třesou ruce.
„Ahoj,“ odpověděla a její úsměv byl jako zářící kometa na potemnělém nebi.
Začala mezi námi proudit energie, která se nedala popsat. Rozhovor se rozjel přirozeně, jako kdybychom spolu mluvily už roky, i když to byla jen první chvíle.
Mluvily jsme o všem i o ničem, o obrazech kolem nás, o snech, o tom, co nás trápí a co nás těší. Čas plynul jako voda a já zapomněla na všechno kolem — na čekání, na nejistoty, na vlastní strach.
Kroky nás vedly mezi obrazy a sochami, jejichž tvary a barvy se zdály být součástí našeho rozhovoru. Niki se zastavila u jedné z instalací, jemně přejela prstem po drsném povrchu a její oči; byly plné zvědavosti i něhy. V tom momentě jsem si uvědomila, jak moc je tato chvíle jiná než všechny předchozí.
„Je to krásné, že?“ zeptala se tiše, její hlas byl skoro šepot.
„Ano,“ odpověděla jsem, „něco takového jsem už dlouho necítila.“
Byla to pravda. V její blízkosti mizely všechny obavy, které jsem si po dlouhé roky nosila jako těžké břemeno. Každý její úsměv, každý nepatrný pohyb působil jako lék na mé rozjitřené emoce.
Cítila jsem, jak se mé dlaně trochu zpocují, když mi její ruka jemně spočinula na mé. Nepotřebovaly jsme slova, vše se odehrávalo v tichu, které bylo hlubší než jakýkoli dialog.
Noc se kolem nás stávala stále živější. Zvuky města, které sem pronikaly, byly jako vzdálené ozvěny světa, který na chvíli přestal existovat. My jsme byly jen dvě bytosti, propojené neviditelnou nití, která se začínala stále více napínat.