U jednoho z obrazů jsme se na okamžik zastavily spolu, ale pak se prostor kolem nás začal plnit dalšími hosty. Někdo ji oslovil, ukázal na malbu na protější stěně, a ona se usmála, že půjde. Neřekly jsme si nic, jen jsem kývla a nechala ji zmizet v davu.
Vydala jsem se opačným směrem, mezi plátna, jejichž barvy tlumilo měkké světlo. Chodila jsem od obrazu k obrazu, nevnímala útržky rozhovorů, sklenky, které se leskly v prstech neznámých lidí, a snažila se nemyslet na to, kde zrovna je.
Objevila se znovu až po několika minutách, mezi dvěma skupinkami hostů. Jen prolétla místnost pohledem, a pak se ztratila za rohem. Znovu jsem ji zahlédla u stolku s vínem, jak přikyvuje cizímu muži, ale koutkem oka sleduje pohyb v sále.
Potkaly jsme se „náhodou“ u obrazu v postranní místnosti. Ramena se nám lehce dotkla. Zachytila jsem její pohled, jen na zlomek vteřiny, a pokračovala dál, jako by se nic nestalo.
Když jsem prošla kolem, její ruka se nepatrně dotkla mé. Možná náhoda, možná ne.
Hudba z rohu sálu byla tichá, spíš šum než melodie. Dav se pomalu přesouval do vedlejší místnosti. Niki se objevila vedle mě, bez slova, a společně jsme prošly mezi posledními obrazy.
U vchodu mi přes ramena přehodila svoje sako, a než jsem stačila zareagovat, už jsme byly venku, v chladném večeru.
Světla z nábřeží se rozlévala po chodníku v dlouhých pruzích, kroky zněly dutě a povrch řeky se sotva chvěl lehkým větrem. Šly jsme vedle sebe, jen občas se naše paže letmo dotkly, ale každým dalším krokem bylo jasnější, že jsme odešly z galerie ve správný čas.
Až teď, v tom klidnějším tempu, mi hlavou probleskla scéna z galerie — dva neznámí, kteří ji mezi obrazy zastavili a vyptávali se na věci, na které by neměla mít odpovědět. Tehdy jsem se jen usmála; ale teď na nábřeží, vedle Niki; ta vzpomínka se vrací po kouskách jako bumerang.
Z mostu nad námi se ozývalo tlumené dunění projíždějících aut, jinak byl svět kolem až nepřirozeně tichý. Ze saka, které mi přehodila přes ramena, se linula jemná vůně jejího parfému a s každým dechem se mi zdálo, že ji mám blíž – jak vůni, tak ji.
Když se zastavila u zábradlí, opřela se dlaněmi o studený kámen a chvíli se dívala na hladinu. Postavila jsem se vedle ní. Koutkem oka jsem sledovala, jak jí pramen vlasů spadl přes tvář. Vodní hladina pod námi odrážela rozmazané barvy světel z protějšího břehu a mezi námi viselo ticho, které nebylo trapné, ale nabité. Vzpomínka na ty dva z galerie se mihla znovu, jen krátce, a ztratila se v šumu vody.
Pokračovaly jsme dál podél vody. Její krok byl klidný, občas zpomalila a pustila mě o půl kroku napřed, jako by mě nechala vést, jen aby pak znovu vyrovnala krok a byla zase těsně vedle mě. Její ruka se nepatrně dotkla mé paže, sotva znatelně, ale ten dotek se mi zapsal do kůže.
V dálce svítil podnik s otevřenou zahrádkou, ale my šly dál, do části, kde byl chodník popraskaný a mezi domy se držely tmavé kapsy stínu. Tam byla blízkost samozřejmější — jako by nám patřil celý prostor. Zvuk vody se mísil s občasným zašustěním stromů podél břehu.
Niki se znovu zastavila, tentokrát blíž než předtím. Mezi námi zůstalo jen pár centimetrů a to, co jsme obě cítily, už nebylo potřeba vyslovovat. Povrch řeky vypadal těžký, líný, bez spěchu. Stály jsme u zábradlí a koukaly na odrazy barevných reklam z protějšího břehu, které se na vodě natahovaly do nepravidelných pruhů. Docela by mě zajímalo, jestli by to v galerii někdo poznal — nebo by se nad tím zas tvářili, že „geniální“.
Niki mlčela. To ticho bylo zvláštní — ne to trapné, kdy vám v hlavě panikaří každá myšlenka, ale takové, které je vlastně pohodlné. Až mě to trochu znervózňovalo, protože pohodlí s někým cizím obvykle znamená, že nic.
Ve vzduchu byla vlhkost a chlad, ale mně nebyla zima. Sako přes ramena bylo spíš symbol než praktická záležitost. Vonělo po ní. A možná právě proto jsem nechala myšlenku na ty dva lidi z galerie znovu rozplynout, i když se pořád někde v pozadí držela.
Když kolem prošel běžec v reflexní bundě, na chvíli jsme obě odtrhly pohled od vody a sledovaly jeho mizící záda. Pak jsem se přistihla, že mě baví stát tady vedle ní jen proto, že nic nemusím vysvětlovat. A zároveň mám v sobě pocit, že bych měla… no, něco. Cokoliv.
Ale ne. Tentokrát žádná velká gesta, žádný okamžik z filmů, kdy se najednou nakloníte a políbíte. Tohle mohl být ten večer — a já si to říkala hlavně proto, abych to konečně udělala.
Z protějšího břehu sem doléhal tlumený smích z venkovního posezení. A mně hlavou probleskla absurdní myšlenka: jestli tohle jednou budu vyprávět, určitě z toho udělám větší drama, než ve skutečnosti bylo. Protože přiznat, že jsem jen stála a koukala na hladinu, by byla hrozná nuda.
Znovu jsem se zadívala do vody a koutkem oka zahlédla, jak se pohnula. Nebylo to nic nápadného — jen nepatrné přiblížení, snad náhodné. Přesto jsem to ucítila v každém nervu. Můj dech se na chvíli zadrhl, jako by se plíce rozhodly, že bez svolení toho okamžiku nebudou pokračovat.
Pohlédla jsem na ni; ona se nedívala na řeku, ale přímo na mě. Nebyl to dlouhý pohled, spíš krátký výstřel, který mě přibil na místě. Všechno kolem se zpomalilo — ze vzdálených zvuků se stal televizní šum. Světla na protějším břehu ztratila ostrost. Zůstaly jen její oči a neviditelné napětí mezi námi, napnuté jako tenká struna, která čeká na první tón.