Popravdě netuším, proč mě napadlo pozvat Tifany na vernisáž obrazů mojí bývalé. A vůbec, proč mě napadlo ji zvát kamkoliv. Možná v tom byla nuda, možná jen zvědavost, chuť vidět, co se stane, když dva zcela odlišné světy na chvíli zkříží své dráhy.
V životě by mě nenapadlo chodit s někým jako je ona. A v jejím případě si ani nejsem jistá, jestli použít ženský rod bez zaváhání. Přesto, co ráno vypadalo jako nesmysl, se během dne proměnilo ve zvláštní očekávání. Možná to bude trapas. Možná ne. Něco uvnitř mě tvrdohlavě šeptá, že ne.
Tyhle akce jsem nikdy neměla ráda. Chodila jsem na ně, protože se to od partnerky očekává. Ve skutečnosti bych dala přednost čemukoliv jinému – klidně i prázdnému večeru doma. Vždycky jsem se tam cítila jako cizinec v zemi, kde vládnou nabubřelá ega a lidé, kteří zapomněli, co znamená normální život. Možná je jen nechápu. Možná nechci.
S bývalou jsme se snažily čím dál míň. Když se přestanou snažit oba, konec přijde tiše a nevyhnutelně. Tahle vernisáž je moje poslední. Nikdo mě tam asi nečeká, ale já si chci ten svět prohlédnout naposled. Jako když se zavírají dveře a člověk se ještě jednou otočí, aby se ujistil, že už tam nikdy nebude chtít vstoupit.
Tramvaj drncá po kolejích a já sleduju odlesky světel v oknech. Je zvláštní, že jedu na místo, kam jsem vždycky jezdila z donucení, a teď se na to těším. Těšení je možná silné slovo. Spíš zvědavost. A možná i malá, neškodná pomsta. Dva světy, které na okamžik existují ve stejné místnosti, aniž by si úplně rozuměly.
Nevím, jestli se dají propojit. Možná ano, ale už to není můj cíl. Svět, do kterého jsem kdysi toužila nahlédnout, mi připadá prázdný. A ten, z něhož jsem do něj koukala, se mezitím taky změnil. Proměna je za mnou a to, co bývalo středobodem mého vesmíru, už nedává smysl. Hormonální dávky, depilace, malicherné spory. Všechno to ustoupilo do pozadí.
Teď, když si to přehrávám, mi to přijde až směšné. Nejde jen o operaci. Mám za sebou i první vztah, první skutečný, dívčí vztah. První doteky, první noc, kdy jsem se milovala se ženou jako žena. Pro někoho banální, pro mě zásadní.
Tramvaj zastavuje a já málem minula svoji stanici. Vyskočím ven na poslední chvíli. Stojím na chodníku a najednou si nejsem jistá, jestli tam chci být. Pohled mi sklouzne ke galerii. Přijíždí taxi.
Dveře se otevřou a vystoupí z něj žena – elegantní, lehce nesmělá. Není to póza, spíš tichá zranitelnost, která z ní dělá ještě půvabnější bytost. Jako by její krok ke dveřím nesl v sobě zprávu, že po jejím boku chybí někdo, kdo ji ochrání.
Vezme za kliku a zmizí uvnitř. Stačil jediný pohled. Kdyby na mě zapůsobila jinak, asi bych se otočila a odešla. Možná bych smazala její číslo. Ale ona tam stála tak, že se svět na chvíli točil opačným směrem.
Když si vybavím její včerejší tvář na diskotéce a tu dnešní, mám pocit, že přede mnou stojí dvě různé ženy.
Vešla jsem dovnitř jen chvíli po ní. Galerie byla zalitá měkkým světlem, na stěnách visely obrazy, které jsem kdysi znala z doby, kdy jsem je sledovala vznikat. Tehdy mě zajímalo, co autorka cítila. Dnes mě zajímalo jen to, co cítím já.
Tifany stála opodál, u obrazu, jehož tváře byly rozmazané, jako by je vítr času odfoukl někam jinam. Měla hlavu lehce nakloněnou, prsty volně složené před sebou, a v očích soustředění, jaké znám jen od lidí, kteří chtějí věci doopravdy vidět. Nejen projít a odškrtnout si to jako položku v seznamu.
Nevšimla si mě hned. Měla jsem tak čas ji chvíli pozorovat, nerušeně, skoro jako bych stála na druhé straně skla. Zjistila jsem, že mě baví dívat se na ni víc než na ty obrazy.
Když se nakonec otočila, nebyl v tom žádný dramatický moment, žádný úlek. Jen pomalé rozpoznání a jemný úsměv, který jako by říkal tak jsi přišla.
Nevím, o čem jsme mluvily. Možná o ničem podstatném. Možná to byla jen slova, která vyplňují prostor mezi dvěma lidmi, co se na sebe nemohou přestat dívat. Čas se tam uvnitř zkroutil — nebo spíš rozplynul. Vnímala jsem jen její blízkost a tichý šum kolem.
Nevím, která z nás udělala ten krok první. Možná jsme se obě pohnuly současně. Stačilo se naklonit, jen kousek, a svět se smrskl do malého, jemného dotyku.
Nebyl to polibek, který by chtěl ohromit. Nebyl ani dlouhý, ani uspěchaný. Byl přesně takový, aby se do něj vešla všechna její ženskost.
Její rty na dosah, její dech, jemný závan parfému, který se mísil s vůní starého dřeva a laků. Šum hlasů v pozadí mizel, stěny galerie se vzdálily, svět se smrskl do dvou bodů — nás dvou. Stačilo by se naklonit. Jen o zlomek.
A pak mrknutí oka. Obraz se rozostřil a já si uvědomila, že stále stojím o krok dál, ruce volně podél těla, zatímco ona sleduje další malbu. Úsměv, který mi zůstal na rtech, byl jen pro mě.
Věděla jsem, že tahle vernisáž už pro mě nebude poslední. Že jsem možná přišla kvůli jedné uzavřené kapitole, ale odcházím s otevřenou jinou — i kdyby zatím existovala jen v mé představě.