To snad ne. Než na mě Andy stihla položit ruku, vzala jsem nohy na ramena. Je mi, jako bych vlezla nějakému slizounovi do postele. Je mi ještě hůř. To určitě nejsou skautky, kdo ví odkud. Prolétla jsem vrátnicí ven doslova jako namydlený blesk. Dokonce ani dědula na parkovišti nestihl přes vyndavací zuby zaslintat. Mysl se zastavila až doma v postýlce. Jediné bezpečné místo v celém vesmíru, kde mi nic nehrozí.
Vedro mě téměř okamžitě uspalo bez dalších otázek, odpovědí a pochybností. Nádherný sen mě vzal za Pavlíkem do Chorvatska. Sluncem zalitá pláž je jenom naše. Nikde nikdo, jenom my dva a vítr ve vlasech. Běžíme za sluncem. Mořská voda nám cáká od nohou. Sluníčko je pořád daleko a my stojíme po kolena ve vodě. Přitáhne si mě k sobě a políbí.
V dáli zaštěká pes a po pláži přeběhne kočka. Západ slunce vše uklidnil. Rozpálený písek pozvolna chladne. Všichni se chystají k odpočinku. My dva ne. Osuška kolem jeho pasu nám poskytne útočiště v zapadlé části pláže. Pohled do jeho očí. Jak to, že nejsou modré, ale hnědé? Jeho blonďaté, vždy perfektně upravené vlasy jsou najednou dlouhé a černé. Místo Pavla na mě kouká Andy.
To je přesně ten moment, kdy vás sen probudí. Možná k tomu přispěl šramot z útrob domu. Sedm hodin večer.
„Jsi doma, drahoušku?“ Mamčina kontrolní otázka mě vždy pobaví. Jasně, že jsem, kde bych byla. Dnes je mi to jedno. Těžko srozumitelné - ano – doputuje až k ní.
Tím jsem rozpoutala komunikaci na dálku, kterou nemám ráda. Dneska mě nedonutí přijít za ní dolů. Dnes ne. Dotaz, co jsem měla k obědu a co si dám k večeři zůstal bez odpovědi. Nezvyklé. Za chvilku je slyšet chůze po schodech. Zaklepání na moje dveře. Dokonce sedla na moji postel. Kdy tu vlastně seděla naposled. Nejspíš, když jsem měla předloni ty hrozné horečky.
Má moc práce a já jsem velká. Ne, že bych zrovna patřila k oporám v basketbalovém týmu, myslím velká jako dospělá. Ani to možná tak úplně neplatí. Ležím tu jako postřelená laň a nevím si rady. Šílené, celé to vyprávět někomu jinému.
Nemusí mě k tomu dlouho přemlouvat, leží to na mě jako balvan. Popis dopoledních událostí není zase tak dlouhý. Nejtěžší nakonec nebylo popsat svoje pocity, ale vůbec začít mluvit. Přes vzlykání toho mamka moc neslyšela. Chvilku trvalo, než mě utěšila. To už nahoru málem přišel i taťka. Nevím, zda bych před ním ze sebe vůbec něco dostala.
„Chápu tě,“ začala po chvilce ticha vyprávět podobný příběh.
Před mnoha a mnoha lety, skoro jako v pohádce, než jsem se jim narodila, vyrazila s kamarádkami na letní akci. Sjet vodu, spát pod stanem, prostě letní zábava. Jednoho večera zakotvili u tábořiště. Šero nenabízelo příliš možností pokračovat dál k plánovanému cíli toho dne. Drobný skluz nabraný na jednom přeplněném jezu do večera nenahnali. Kluci z toho byli tehdy dost otrávený. Mám pocit, že tam snad proběhla nějaká sázka, kdo sjede řeku rychleji.
Nakonec souhlasili s tím, že přespíme v tomhle kempu. Každovečerní rutina s vybalením věcí a postavením stanu nezabrala mnoho času. Po několika dnech už je to automatické. Každý ví, co kde má a kam co má přijít. Možná mohli zkusit soutěž, kdo se dřív vybalí. Určitě bychom vyhráli. Další kroky vedly k nedalekému ohni, kde už seděla jiná parta lidiček. Nepřišlo mi tehdy divné, že to byly samé holky.
Víme, co se sluší a patří, tak jsme k ohni donesli i nějaké to dřevo. Nasbírat jej v té tmě v okolních houštinách nebylo nic jednoduchého. Moje pousmání nad tím, jak mamka prolézá křovím a hledá klacky, ji nepřerušilo ve vyvolávání starých vzpomínek. Znám hodně historek z jejich života. Dokonce pár i z dob, než se poznali. Tuhle určitě nikdy nevyprávěla. Něco tak zábavného bych si jistě pamatovala.
S plnou náručí dřeva tehdy dosedla vedle holčiny sedící trochu osamoceně na kraji skupiny. Až během večera, kdy zábava nebyla úplně na vrcholu, začala po očku sledovat holky sedící na druhé straně obřího ohniště. Přišlo mi tehdy trochu divné, že se některé drží za ruce. Nevěnovala jsem tomu pozornost až do chvíle, než si holčina sedící vedle, přisedla ještě více ke mně.
Zatímco jsem zůstala sedět, ona si přisedla ještě blíž. Já stále nic. Položila svoji ruku na moji nohu a já pořád nic. Zde by autor jistě vložil dramatickou pausu, přesně takovou, jakou udělala mamka. Velký nádech a výdech má asi zakrýt vzrušující vzpomínku. Teď vložila titulky a celý film ukončila. Obrovská cedule stop visící nad celou scénou. Mamku nezastavila.
Zbytek příběhu dohrála mimo hlavní děj toho večera. Našly si odlehlý kout mimo kemp, kam ani komáři nechodí otravovat nebohé vodáky. Jiskra v mamčině oko naznačila, že to rozhodně nebyl špatný zážitek.
To je překvapení. Moje mamka je i na holky. Tak něco takového bych vážně nečekala. Je vidět, kolik tajemství v sobě nosíme. Někdy stačí velmi málo, abychom je prozradili. Jindy je z nás nikdo a nic nedostane. Jsem ráda, že mi ten příběh odvyprávěla. Ne, že bych měla snad pocit nepatřičného jednání, jenom v té chvíli. Prostě jsem zazmatkovala.
Nikdy mě nenapadlo, že já a ženy. Představa to není nikterak nepříjemná. Možná mě to jenom zaskočilo nepřipravenou na podobnou eventualitu. Nikdy jsem nad svojí sexualitou nepřemýšlela. Jsou tu kluci a holky. Já mám chodit s klukama a basta. Vlastně jediný, s nímž jsem kdy chodila, je Pavel. Žádný mě do té doby neoslovil.
Málem mě potkal titul třídní knižní panny. Zda oprávněně nebo ne, těžko posoudit. Místo dalšího bádání v mých hlubinách nestudentské duše je na stole večeře. Dnešní první jídlo. Padám hlady. Objetí, než jdeme večeřet, pro mě znamená víc, než mamka tuší. Ujištění, že ať udělám cokoliv, ona s tím bude souhlasit. Další cesta je jenom na mně. Přehrabování v mém já necháme na později.