Dvě mámy - 1.kapitola ~ 3.část
Nov 26, 2014

Dvě mámy - 1.kapitola ~ 3.část

Když Anička došla na dohled dlouhé řady čtyřpatrových panelových domů, zpomalila krok tak, až se úplně zastavila. Nešťastný pohled namířila na balkón v posledním patře třetí vchodu zleva. Nemůže jít domů, protože dostane od táty na zadek.

Posledních pár desítek metrů jí přijdou jako nepřekonatelná vzdálenost, tak radši usedá na jednu z hliněných hald, po kterých jezdí kluci na kole. Snad bude jednou i její malý bráška, posmutněla ještě víc.

Schoulená do klubíčka začíná drkotat zuby. Měla by jít domů do tepla, ale strach z otcova pásku je větší než ta trocha nepohodlí.

„Holoubci moji,“ vzpomněla si na opeřence, které má tatínek daleko za městem v podlouhlém stavení.

Chodí je ráda krmit, protože si tam spokojeně vrkají a nic po ní nechtějí. Ani by je nenapadlo, aby jí nadávaly, že udělala něco špatně.

Dokonce si vzpomněla na strejdu, který tam má také holuby a občas k němu zajde do jeho maringotky.

„Je moc hodný,“ povídá si pro sebe cestou kolem jejich domu, který nevnímá, „ne jako ten vedle s přísným pohledem anebo ten další hodně starý, co mě ani nepozdraví.“ Vybavila si i posledního obyvatele holubí kolonie.

S rukama v kapsách slabého kabátku minula druhou a pak i třetí řadu panelových domů, aby skončila na prošlapané pěšině vedoucí jediným směrem. Dnes tudy nemusí, ale chce, protože hledá jediné bezpečné místo a to je v modré dřevěné maringotce stojící vedle podlouhlého stavení. Dnes se těší na bílou barvu, kterou svítí do okolí. Dnes jí nebude vadit. Dnes ne.

Přes nepřítomný pohled hledící do země si neodpustila kopnout do hromady listí, které nikdo neuklidil.

Když za sebou nechala poslední domky, přijde svobodná jako pták, který krouží nad její hlavou. Ne jako holub sedící na bidýlku v holubníku. Nejraději by si to s ním vyměnila a odlétla, co nejdál to jenom půjde. Jediný koho by sebou vzala je malý bráška, protože cítí potřebu bránit mladšího sourozence, který zvládne pár krůčků, než sebou praští na koberec.

Vlhký vzduch proťala siréna oznamující konec pracovní doby v nedalekých opravnách. Ve stejné chvíli začal padat sníh. Jedna vločka za druhou začala dopadat na její drobná ramena, jako by jí chtěla rozmluvit ten pošetilí nápad utéct z domova.

Ještě nikdy to neudělala a ani teď si nepřijde jako uprchlík, po němž vyhlásí Federální kriminální ústředna pátrání. Určitě nebude v televizi, ujišťuje sama sebe, zatím co prochází dírou v jedné ze dvou částí čeho si, jako brána chránící pozemek za ní před nenechavci.

Automaticky zamířila k prvním dveřím a sáhla pro klíč schovaným pod prázdným květináčem stojícím na parapetu potemnělého okna právě a jenom pro to, aby skryl kousek ohmataného kovu.

Otočila jím v zámku, vzala za kliku a vstoupila jako nesčetně krát v posledních měsících. Minula zavřené dveře, které v ní budí hrůzu a raději vešla do předsíňky, kde stojí barel z půlky naplněný vodou a uzavřený sud plný zrní.

Ubývající světlo jí donutilo zmáčknout vypínač, aby slabá žárovka osvětlila stísněný prostor spojující holubník s jedinou místnost plnou harampádí a starým otomanem. Opět se zatřásla.

„Ahoj Aničko,“ slyší známý hlas přicházející od dveří, kterými vstoupila.

Přes mužův klidný tón sebou trhla, jako by slyšela skřehotat poťouchlého skřítka, který jí chce ublížit. Znovu se zatřásla.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.