Dvě mámy - 1.kapitola ~ 4.část
Nov 30, 2014

Dvě mámy - 1.kapitola ~ 4.část

Tentokrát to nebylo díky otomanu v místnosti, u níž stojí muž s plnovousem a sleduje, jak chce otevřít plechový sud jenom o něco málo menší než je ona.

„Ahoj strejdo,“ odvětila, aniž by přestala páčit pojistku držící skruž na vrchu sudu.

„Počkej, pomůžu ti,“ došel v mírném předklonu až k ním, protože strop je tu nezvykle nízko.

„Děkuju strejdo,“ poodstoupila, až narazila na zeď a znovu sebou trhla.

„Děje se něco?“ vyzvídá muž zatím, co jednou rukou odjistí skruž a druhou sundá před nedávnem natřené víko.

„Ne,“ kroutí vehementně hlavou.

Určitě by nepřiznala mlácení řidiče auta, který jí měl odvést, kdo ví kam. Ani strach jít domů, protože dostane páskem na holou. Ví, že jí nebude podezírat z útěku, protože sem chodí krmit holuby a pak si u něj dá šálek horkého čaje.

Místo zjišťování, proč sebou trhla, sáhl po plechovce s uchem, aby nabral zrní pro holuby a vrátil víko sudu zpět. Když to jednou zapomněl udělat, nemohl se pak zbavit všude přítomných hlodavců.

S plecháčem vstoupil do potemnělé místnosti plné holubů, kde bohužel nefunguje žárovka. Naštěstí za ním pronikl proužek světla dopadající na korýtko plné exkrementů a vysokou plastovou nádobu s několika otvory pro ptačí hlavy hledající tam vodu.

Měl by očistit podlahu a bidýlka od několika denního nánosu, ale nemá čas, protože se musí postarat o svoje vlastní opeřence.

„Já to uklidím,“ slyší za zády Aničku.

„To bys neměla,“ nesouhlasí s jejím nápadem během dolití vody s poloprázdného barelu.

„Nemůžu je nechat v takovém nepořádku,“ zamrkala modrýma očima a zakroutila hlavou, až jí začal do tváře šlehat plavý co, který nesnáší ještě víc než sukni.

„Dobře,“ ustoupil muž vědom si, co by jí táta udělal, kdyby zjistil, že neuklidila, „ale pak přijdeš na čaj.“

„Moc ráda,“ rozzářily se jí oči.

Chvilku na to vysouval uličkou a nechal jí dělat práci, kterou by rozhodně dělat neměla. Nejraději by jejího tátu chytil pod krkem a velmi důrazně mu objasnil, jak se má chovat ke svým dětem. Sám pochází z velmi skromných poměrů. Doma musel pracovat, protože otec jezdil na týden za prací, ale svoje děti k něčemu takovému nikdy nenutil. Tím spíž, že chování holubů je koníček.

„Parchant jeden ožralej,“ ulevil si, když vyšel z přízemní stavby.

Než vyrazil nakrmit svoje miláčky, rozdělal oheň v kamnech, aby tam bylo po návratu příjemněji.

Anička zatím ve tmě seškrabuje jeden nevábně vonící terčík za druhým a košťátkem odmetá ze svého dosahu. Když je hotova nevidí téměř nic, protože slabý kužel světla dopadající na kousek podlahy nestačí k osvětlení prostorné místnosti.

„Pojď na čaj,“ slyší za zády vousatého muže.

„Ještě jednu řadu,“ pokračuje ve škrábání poslední řady sezení, kam dosáhne.

„Ukaž,“ bere jí z ruky špachtli, „běž do maringotky, máš tam uvařený čaj.“

K něčemu takovému jí nemusí dvakrát pobízet. Snad tam bude mít i sušenku. Až teď jí došlo, že od oběda nic nejedla a začíná mít hodně velký hlad. Kromě hladu bude muset najít místo, kde bude spát.

Nikdy nespala jinde než ve své posteli, která zůstane pro dnešní noc prázdná. Povzdechla si ve chvíli, kdy vstoupil vousatý muž do maringotky.

„Neboj, to bude dobré,“ snaží se uklidnit pobledlou dívčinu. „Jedla si něco?“

„Ne,“ špitla, aniž by zvedla hlavu.

Přijde jí potupné žádat cizího člověka o jídlo, stejně jako o nocleh. Kéž by tu mohla přespat, napadlo jí jediné možné místo, kde složit hlavu a nemuset venku mrznout.

Jenomže pokud by ho poprosila, aby tu mohla přespat, věděl by, že něco neklape a nejspíš by jí odvedl domů.

Mohla by se sem vloupat, napadla jí další možnost, kterou zavrhla stejně jako tu první. Možná zvládne nakrmit holuby, ale rozhodně neumí otevřít zámek, pokud neví, kde je klíč a to neví.

Bude to dlouhá noc, na kterou se musí důkladně připravit, přemýšlí jako protřelí zločinec plánující útěk z dobře střeženého vězení a ne šestiletá dívčina, která půjde příští rok do první třídy. Ostatně ten věk jí nikdo nehádá, protože svým vzhledem a rozumem převyšuje svoje vrstevníky o pár let.

„Měli bychom jít domů,“ vytrhl jí z přemýšlení, když snědla míchaná vajíčka, která připravil v omlácené pánvi a malém plynovém vařiči namontovaném na plynové bombě.

„Hm,“ zabořila se ještě hlouběji do křesla.

„Doprovodím tě,“ chce dívce poskytnout pocit bezpečí, i když si je vědom, že až za ní zapadnou dveře od bytu, bude zle.

„Ne prosím,“ chce mu to rozmluvit.

„Tak aspoň k domu,“ trvá na svém.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.