Kletba rodu Stormwallů - 3.díl
Oct 29, 2013

Kletba rodu Stormwallů - 3.díl

Nemohl dostat přívětivější odpověď, než že zítra přijede požádat o ruku své milé. Měl by být rozvážný, jak se na lorda sluší a patří. Ano měl, ale vyběhl ze stáje jako malý kluk, kterému vyšel přeskok přes tu nejobtížnější překážku, kterou mu otec nachystal. Do jisté míry je to poslední otcova překážka, povzdechl si při pohledu do nebes.

„Zítra půjdu požádat sira Wilsona o ruku jeho dcery,“ oznámil matce při společné večeři.

„Měl bys...“ Zkusila zachovat kamennou tvář.

„Já vím, že bych měl, ale neudělal bych to, ani kdyby ještě žil.“

„Já ti rozumím.“ Pohladila ho po tváři, když odešlo služebnictvo a oni zůstali sami v dámském salonku, kde matka tráví většinu dne ve společnosti urozených dam z okolí.

„Děkuji, matko. Takže mám tvoje požehnání?“

„Jistěže máš,“ pohlédla na něj láskyplným pohledem. „Ví Rose, že si ji chceš vzít?“

„Ano. Dnes jsem jí požádal o ruku a zítra.“

„Dal jsi jí prsten?“

„Ne,“ pohlédl překvapeně. „Jak jsem jenom mohl zapomenout.“

„Nic se neděje. Zítra to napravíš. Pojď ke mně.“ Než se zvedl a přešel přes půl místnosti, stáhla si z prstu masivní prsten, který dostala od jeho otce, když si pro ni přišel. „Dej jí tento.“

„To nemohu, matko. Ten je tvůj.“

„Ano, dostala jsem ho od tvého otce, stejně jako jeho babička a její babička.“

„Děkuji,“ pohladil její ruku.

Usmála se na něho a odešla spát. Tak to je přesně to, nač nemá on pomyšlení. Hlavou mu poletují myšlenky na zítřejší, z mnoha pohledů nejdůležitější den. Mnoho činností v životě dělal poprvé, ale málokterou zároveň naposled. O tom, jak vážné rozhodnutí chce zítra učinit, vlastně ani nepřemýšlí. Je zamilován, jak jenom mladý muž může být, tak jaképak rozpaky.

Nerad by žádost pokazil nějakým nevhodným gestem. Proto ho napadlo vyzkoušet si před zrcadlem celý průběh. Na poprvé to nebylo nejlepší, tak si dal několik opakování, než mohl říct – je to v pořádku. Místo spánku zašel na balkón, aby mohl vnímat příjemně mrazivý vzduch, který začíná přicházet i během dne.

Rozrušený tím co ho zítra čeká, nevnímá chlad prostupující jeho lehkým oděvem a až mrznoucí prsty ho donutily jít zpět do domu. Ulehnout do postele nutně neznamená hned usnout. O tom se této noci přesvědčil nedočkavý William.

„Dobré ráno, pane,“ přerušila komorná po pár hodinách jeho spánek.

„Ani ne,“ zavrčel ve snaze pokračovat v tom, co teď potřebuje ze všeho nejvíc.

„Lady mi nařídila, že vás mám vzbudit.“

Provinilý výraz jí příliš nepomohl, je vyprovozena pár hrubými slovy a jedním letícím polštářem, před jehož zásahem kvapně opustila pánovu ložnici. Nachystaná snídaně tak, podle jeho nechuti vstát, nejspíš vychladne.

„Vstávej, drahý,“ přerušila ticho pár minut na to i jeho matka.

„Ale no tak, matko.“

„Žádné odmlouvání, za pár hodin máš být na obědě u sira Wilsona a požádat jeho dceru o ruku.“

„Já vím, co budu za pár hodin dělat, ale teď chci spát.“

„Dělej, jak uznáš za vhodné,“ mávla nad spícím synem a nechala odnést snídani zpět do kuchyně.

Další desítky minut nehybná postava zachumlaná pod tlustou přikrývkou se znenadání pohnula. Malý náznak toho, že je naživu, vystřídalo prudké posazení. Rychle si promnul oči, aby letmým pohledem k oknu zjistil nepříjemnou skutečnost.

„Já jsem zaspal,“ zařval z plných plic.

Matčin úsměv a zděšení služebné příliš nevnímá, protože nechce propásnout domluvený oběd. Kvapné oblečení následuje stejně bezhlavý odjezd, při němž málem zapomněl prsten a kytici, která jenom stěží přežije šílenou jízdu tou nejkratší cestou.

„Dobrý den, lorde Stormwalle, jste očekáván.“ Stejný majordomus jako včera uvedl mladého šlechtice tentokrát rovnou do jídelny, kde již sedí Rose a její otec.

„Dobrý den, sire.“

„Dobrý den, lorde Stormwalle, je nám potěšením.“ Ukázal na židli po své levici.

Očekávané přivítání v salonku, kde by předal poněkud vypelichanou květinu, hostitel tentokrát přeskočil, čímž mladého lorda poněkud zaskočil.

Kdo ví, zda ví, proč vlastně přijel, napadlo Williama. Možná mu to Rose neřekla. Malé překvapení po nedělním obědě nemusí být nejlepší způsob, jak vykročit do společného života. Jeho tázavé pohledy směřující k Rose navíc zůstaly bez odpovědi. Není dobré nevědět, co její otec vlastně ví.

„Nedáme si doutník?“ Navrhl sir Wilson po obědě.

„Můžeme.“ Připustil William, který nikdy nekouřil doutník ani fajfku.

To je také důvod, proč odmítl nabídnutý doutník a usedl co nejdál od muže, kterého chce v následující chvíli požádat o ruku jeho dcery. Než tak učiní, nechá ho, ať si vychutná první potáhnutí. Mezitím má čas sebrat všechnu odvahu pro nejtěžší větu, jakou kdy vysloví. Najednou je mu na nic opakování si stále dokola – chci vás pořádat o ruku vaší dcery. Dokonce začíná přemýšlet, zda si přeci jenom nezapálí nebo se alespoň neopije whiskou, která stojí na stolku.

„Nedáte si alespoň skleničku?“ Ukazuje na stolek s alkoholem, aniž by postřehl Williamův pohled.

„Dám.“ Kdyby mohl, jistě by komorníkovi řekl, ať nešetří. No nechce vypadat jako násoska a ztratit čistou hlavu, přesto potřebuje jen trochu na kuráž.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.