Kletba rodu Stormwallů - 4.díl
Nov 05, 2013

Kletba rodu Stormwallů - 4.díl

Po vypité skleničce si už nenechal dolít. Vypil přesně tolik, aby byl schopen říct onu větu a neměl přitom tělo stažené dech beroucí křečí. Teď by mohl přijít ten správný čas, aby vyslovil slova, která mu běhají v hlavě stále dokola. Dokola a do zblbnutí, mohl by říct.

„Sire, chci vás požádat o ruku vaší dcery Rose.“ Konečně je to venku, ulevil si. Vážně mu spadl velký kámen ze srdce. Je tak zaměstnán vlastními pocity, že si nevšiml tchánova překvapeného výrazu.

Pootevřená ústa a doutník napůl cesty, to není zrovna póza pro zvěčnění do rodinné galerie úspěšných či zasloužilých. Možná mi špatně rozuměl, registruje konečně William zděšený výraz v jeho tváři.

„Sire, chci...“

„Já jsem vám rozuměl, lorde,“ zavřel konečně překvapená ústa, „ale nevěřím vlastním uším. Neměl jste si náhodou vzít Alžbětu?“

„To chtěl můj otec, ne já.“

„Jistě,“ přitakal. Už žádné překvapené grimasy, řekl si a zapil onu žádost plnou skleničkou whisky. „No tedy pokud bych měl,“ pokračuje sir Wilson trochu nejistě, „tak bych se asi měl zeptat Rose.“

Těžko říci, zda je v tom převládající nerozhodnost podpořená překvapivým návrhem, nebo má jeho dcera tak velké slovo při zásadních rodinných rozhodnutích. Ať tak či tak, bude dobré, že jim zřejmě nebude bránit ve svatbě.

„Můžete ji zavolat?“ Kuje William železo, dokud je žhavé. Možnost, že si to rozmyslí a svůj souhlas nedá, ho přeci jenom trochu děsí. Jeden otec odešel přirozenou cestou, nerad by tomu druhému na onen svět pomohl.

„Ano, jistě.“ Zatáhl za provaz, aby přivolal komorníka.

„Co si přeješ, otče?“

„Lord Stormwall mě požádal o tvoji ruku,“ pronesl stále bezradným tónem, „a je na tobě, aby ses vyjádřila k jeho nabídce.“

„Ano,“ vyhrkla bez přemýšlení.

„Tedy dobrá, synu,“ vykročil proti sedícímu Williamovi, „máte moje svolení.“

„Děkuji, otče,“ stiskl mu ruku.

„Děkuji, otče,“ políbila Rose svého otce, „omluv nás prosím tě.“

Chytla svého nastávajícího za ruku a vytáhla ho ven z kuřáckého salonku, kde mu beztak nebylo zrovna dvakrát příjemně. Dusivý kouř ho neustále nutil ke kašli.

„Ještě chvilku ve společnosti otcových doutníků a bylo by po mně,“ oddechl si William.

„Je to hrozný zlozvyk,“ připustila, „a s přicházející zimou tam ani nevětrá.“

„Možná jsem tě měl požádat o ruku v létě,“ usmál se na ni po cestě do zimní zahrady.

„To určitě ne. Nevydržela bych čekat další rok.“

„Ani já ne,“ ujistil ji.

Usedli do příjemného prostředí budované zimní zahrady, kam jim komorná přinesla odpolední kávu. Nerušeně tak mohli začít spřádat plány na svoji svatbu, které jim po společném obědě následující víkend sebrala lady Elizabeth.

„O nic se, drahouškové, nestarejte, vše zařídím.“ Pronesla láskyplně po debatě, co a jak se svatebním obřadem či hostinou, přesto v jejím hlase zůstala rozhodnost, jíž mohl kdokoliv z přítomných jenom těžko vzdorovat.

Nejenom že nevzdorovali, ale oba snoubenci si naplánovali několikatýdenní výlet k Williamově tetě do Londýna, aby unikli těm megalomanským přípravám. Skoro měli pocit, jakoby se ženil sám král. Seznam pozvaných nebral konce, až tehdy William zjistil, kolik má vlastně příbuzných.

„Ano, jsme rozvětvený rod, ale netuším, proč bych měl zvát všechny žijící příbuzné, které jsem nikdy neviděl.“ Posteskl si matce, když uviděl ohromnou plachtu plnou jmen, která připomíná jejich rodokmen visící v jeho pracovně.

„Svého prvorozeného syna žením jenom jednou.“ Mávla nad jeho poznámkou rukou a začala upravovat zasedací pořádek.

„Ale nemusí nás to zruinovat.“

„Neboj,“ uklidnila ho.

Pak již snoubenci, vybavení všemi potřebnými zavazadly, odjeli do Londýna, kde se zimní termín svatby změnil na jarní a William uzavřel pár výhodných obchodních smluv. Vše směřovalo k prvnímu jarnímu dni, kdy se vrátí zpět do rodného sídla.

„Vítejte, drahouškové,“ přivítala oba natěšená lady Elizabeth.

„Ahoj, matko.“

„Moc se těším na zítřek,“ nedokáže skrýt dojetí matky vdávající své nejstarší dítě.

„I my.“ Vzala ji Rose do salonku, kam nechala odnést několik pečlivě zabalených zavazadel. „To jsou malé dárky, co jsme vám přivezli.“

„Ale to jste nemuseli.“ Spráskla rukama nad tím nepřeberným množstvím malých drobností, které Rose postupně nakoupila při svých toulkách po městě, když William dojednával obchody.

„Moc mi chybí maminka, které jsem vždy přivezla z cest nějakou maličkost, tak jsem si to chtěla vynahradit.“

„To je tak milé, drahoušku,“ projevila lady Elizabeth nezvykle mnoho citu. Už samotná svatba jí ubrala na nutné tvrdosti a teď tohle. Nedokázala zabránit, aby ji neukápla slza dojetí.

„Jsem ráda, že jsem vám mohla udělat radost.“

„Ani nevíš jakou.“

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.