O dvě stě let později se zámkem Stormwall nese pláč právě narozeného kluka. Lady Diana, sedmá žena v rodové větvi, sedící na balkónu si může oddechnout, konečně došlo k prolomení kletby, která přes mnohé pochybnosti došla naplnění, když se Rose narodila dcera, stejně tak její dceři a dceři její dcery. Teď je tu konečně vnuk. Po úlevě si vzpomněla na druhou část kletby, která říká, že rod vymře po meči.
„Adam překoná i tuto část kletby.“ Přivřela oči při pohledu na obrazy žen, které před ní nesly ono břímě. Za pár let bude moct konečně pověsit obraz muže.
„Škoda, že se toho nedožil tvůj otec.“ Vzala pyšná matka do náruče svého syna.
Možná nevyřčená část kletby zřejmě obsahovala úmrtí otců dřív, než se dcery narodí, usoudila lady Diana, když si vybavila vyprávění své matky, která přidala další korálek na šňůru opakujícího se rodinného prokletí. Za posledních osm generací porodily vždy jednu dceru a jejich muž umřel pár týdnů před porodem.
Dalších dvacet let uteklo jako voda a z malého uječeného prcka vyrostl mladý muž, studující na té nejprestižnější škole, aby mohl převzít zprávu rodinného majetku. Odtud přijel k babičce, když jí lékaři nedali příliš mnoho šancí na uzdravení.
„Slib mi, že si vezmeš Amy.“ Přitáhla si vnuka k sobě.
„Ale no tak, babi,“ začervenal se mladík.
„Prosím, slib mi to,“ trvá na svém.
„Ano, slibuji.“
„Pošli sem mamku,“ pohladila vnuka naposledy po vlasech.
„Slib mi, že mu neřekneš o té kletbě.“
„Neboj, mami, neřeknu,“ pohladila ji po tváři.
Po té větě lady Diana naposledy vydechla.
Smutnou událost by měla vystřídat veselá, napadlo Hannah při pohledu na jejího syna a Amy. Moc by jim chtěla vystrojit svatbu jako Elizabeth Williamovi a Rose. Místo veselky oba odjeli zpět do školy, aby se připravili na další náročné zkoušky.
„Je to tak smutné,“ povzdechla si Amy ve vlaku.
„Co?“ Zeptal se myšlenkami nepřítomný Adam.
„Že lady Diana už není,“ pohladila svého přítele po ruce.
„To jo.“
„Neměl jsi zůstat o pár dní déle?“
„Ne. Občas si doma připadám jako v mauzoleu.“ Zavrtěl hlavou.
Od mala byl uprostřed toho všeho, co tvořilo dějiny jeho rodiny a do značné míry i těch okolních. Jak by také ne, když rodokmen sahá do dob krále Artuše. Lidem z venku, jako právě Amy, to přijde zajímavé nebo dokonce vzrušující, jeho to začalo od jistého věku nudit, a pak dokonce svazovat. Je odpovědný budoucím generacím, tak jako byla jeho matka a její matka.
Nespočetněkrát si přál, aby se narodil do "normální" rodiny, kde by si mohl svobodně vybrat, co bude dělat a jestli chce mít děti. On ví, že musí převzít rodinný podnik, alespoň že děti bude rodit někdo jiný.
„Odpovědnost je svazující,“ připustila Amy, „ale ty to zvládneš.“ Jediné co pro něj v tuto chvíli může udělat, je právě ona podpora.
„Velmi svazující,“ souhlasí.
Pohladila ho po hladce oholené tváři, která působí poslední dny velmi unaveným dojmem. Potřeboval by si odpočinout. Co kdyby někam vypadli, napadlo ji. Hodit všechny povinnosti za hlavu. Při těch myšlenkách se vkradla jedna velmi příjemná ze střední školy.
Tehdy potřebovala vypnout. Nahromaděný stres z poslední zkoušky byl neúnosný. Měla pocit, že to nezvládne. Možná by to vážně nezvládla, nebýt Melisy, její nejlepší kamarádky, s níž kamarádila od prvního ročníku.
Ano Melisa, povzdechla si pro sebe, tak aby Adam nic nepoznal. Přišla do třídy jako poslední a jediné volné místo bylo za Amy. Usedla do lavice, aniž by komukoliv věnovala jediný pohled. Jakoby se ve vzpomínkách vrátila o celou věčnost zpět. Když je vám dvacet, je pro vás pět let půlka života, protože ty roky před tím vnímáte jako přípravku. Až na střední začala mít pocit, že opravdu žije.
Dnes to zní tak nadneseně, protože pořád nemá pocit, že žije, ale jenom plní předem daný scénář. V tom Adama chápe. Na ni také rodiče naložili svoje očekávání, která musí stůj co stůj splnit. Pokud neodpromuje s červeným diplomem, budou zklamaní. U lady Hannah ten pocit nemá, ta bude ráda, když Adam dokončí školu a vrátí se domů. Tím spíš, že teď zůstala sama v tom mauzoleu.
Musela se usmát nad Adamovým označením rodinného sídla, aby ji Melisa vrátila zpět na střední. Tehdy naplánovala výlet, stejně jako to teď chce ona pro Adama. Zpočátku odolávala lákavě vyhlížejícímu výletu k jezeru, kde mají Melisinini rodiče chatu. Nepochybně by tam vyčistila hlavu.
Rodiče z toho tehdy nebyli příliš nadšeni, ale nakonec souhlasili. Obě tak se zásobami vyrazily do úplné pustiny. Od vlaku to bylo ještě pár mil, než mohla uvidět pohled, o němž Melisa tolikrát bájila. Rozhodně si nevymýšlela, klidně mohla několikanásobně přikrášlit popisovanou skutečnost. Oáza zklidňující přepracovaný mozek, začala působit téměř okamžitě.
Dalšímu uvolnění přispěla láhev vína, kterou Melisa propašovala přes přísnou kontrolu jejích rodičů. Jejich možná opodstatněná paranoia s nimi tehdy málem poslala i jejího nemožného, o rok staršího, bratra. Byl to hrozný, sebestředný blb, který měl pocit, že se celý svět točí kolem jeho zrzavé hlavy. Netočil, ale k tomu musel dospět sérií velmi tvrdých zkušeností. Přemýšlet nad jeho egoistickou povahou vážně nechtěla, tak vrátila vzpomínky k prvnímu večeru po jejich příjezdu.
Její tělo v tu chvíli ovládá příjemný pocit stejně jako tehdy. Ano, tehdy potřebovala víno, aby se dokázala opravdu uvolnit a vnímat něžnou Melisu, kterou nemohlo odradit vůbec nic, od toho co chtěla udělat. Chtěla ji od prvního pozdního příchodu do třídy, jenom si nebyla jistá, zda by Amy opětovala její city. Ani v chatě si nebyla jistá, zda nedostane facku a nebude konec.
Facka nepřišla. Ta noc zůstala jedinou svého druhu. Ani jedna z nich se k tomu už nikdy nevrátila. Možná z obavy, co by tím způsobila. Pořád mohlo dojít na pár facek.
Amy si od té doby mockrát přála zopakovat, to co tehdy prožila. Bohužel nikdy nenašla odvahu vyhledat Melisu nebo jinou holku, které by to nebylo proti mysli. Přes pár neúspěšných známostí nešlo zapomenout, až jí osud přihrál do cesty nepříliš průbojně působícího Adama. Dlouho nemohla rozpoznat, zda jde o jeho skutečnou nebo jenom předstíranou tvář.
Z počátku působil nejenom plaše, ale snad s ní ani nechtěl chodit. Dodnes neví, čeho se tehdy bál. Když ho konečně ulovila, tak zjistila, že to nehraje. Jeho jemnost skrytá za nepříliš přesvědčivou maskou odtažitého lorda, jí imponovala. Mnoho holek by se zamilovalo do jeho titulu či majetku, ona ne. Přitahovala ji ta skoro až žensky naladěná duše, k níž nebylo snadné najít cestu.
Stačil jediný chybný krok a mohlo být po přátelství, které je pro ni cennější než pár vášnivých nocí. Sex nikdy nebyl měřítkem úspěšnosti ve vztazích, jež s muži měla. Většina z nich beztak nedokázala ani to základní, přivést ji k orgasmu. V tom je Adam nepřekonatelný. Nepamatuje si jedinou noc, kdy by nedošel na konec cesty. Vždy mu víc záleželo na její spokojenosti, než na té vlastní.
Pamatuje si večery, kdy to ani nechtěl. Jenom se mazlili a přitom, jako by mimochodem… Nemůže ve svých myšlenkách zacházet do takových podrobností. Už teď cítí, jak vlhne. Moment. Zaregistrovala pohyb ve svém rozkroku.
Vytřeštila celou dobu přivřené oči na vedle sedícího Adama, který snad sedmým smyslem vycítil, co se jí honí hlavou.
„Další stanice je za dlouho a průvodčí už tu byl,“ uklidnil ji svým měkce znějícím hlasem.