Dokonce přemýšlel i o sebevraždě, což byla po bohu druhá nejdivnější věc, o níž se dalo dumat. Vlastně to dělal večer, co večer, ale nikdy nenašel dost odvahy, aby to zrealizoval, ani když stál na ochozu zvonice v kostele, který sledoval každý den z obýváku.
Stál podobně vysoko jako na balkóně a stačilo udělat jediný krok. Jenom jeden a měl od všech klid. Čím byl starší, tím víc si byl jistý, že jim tu radost neudělá.
Jednou vám ukážu, jací jste břídilové, říkal si se zaťatou pěstí. Byl rozhodnut udělat školu a postavit se na vlastní nohy. Vlastně už na škole chtěl být nezávislý, jenom zatím nevěděl jak. Nechtěl vykládat vagony, na to neměl postavu, ale věřil, že se něco naskytne a mělo to přijít dřív, než doufal.
„Večeře!!!“ zavolala z kuchyně do prázdného bytu.
Kéž by jí odpověděla aspoň ozvěna, aby si nepřipadla zbytečná. Zbytečná, prázdná, osamělá plná nenávisti k životu, který ji někdo vybral. Kéž by se ještě jednou dokázala vzepřít, vzpomněla si na svatbu. Nebyla bílá a nebyla z lásky.
Povzdechla si. Nechtěla dělat chyby, které dělali její rodiče, a přitom páchala ještě horší. Z kličkování před malými karamboly, vyrobila několik monstrózních, které ji začali ničit.
Usedla k umakartovému stolu pokrytého igelitovým ubrusem a pohlédla z okna na protější řadu šedých domů.
„Večeře!!!“ zakřičela a hlas jí přitom přeskočil.
Zrovna v tu chvíli zarachotily v zámku klíče. Erik sebou trhl, rychle schoval sešit do šuplíku a vyšel z pokoje do haly, pohlédl na tmavé akvárko, přehlédl bratra a zašel do kuchyně.
„BŮŮŮŮ!“
Nereagoval na její výchovné pokusy a usedl na svou židli u okna.
Se skloněnou hlavou hleděl na prázdný talíř. Nepřemýšlel o tom, co ho čeká volné dva měsíce, než bude moc vypadnout, ale nad algoritmem, který nedokázal rozlousknout. Zkoušel nejrůznější postupy, jak se dobrat výsledku, ale žádný nenabízel vše, co potřeboval.
Matka nalévala polévku a bratr zrovna vešel do kuchyně, když ho to napadlo. Vstal tak prudce, že se málem opařila, protáhl se kolem sourozence a zapadl do pokoje.
„Zase mu hrabe,“ zaslechl poznámku na svou adresu.
Nevěnoval jí pozornost, protože na to právě přišel. Vytáhl sešit, sáhl po obyčejné tužce a pár tahy dopsal několik řádek nesrozumitelného textu.
To je ono, byl na sebe pyšný, protože jako jediný vyřešil zadání, které dostali na předminulé hodině programování.
To bude učitel koukat. Vlastně nebude, protože se už neuvidí. Smutně zavřel sešit, vložil do šuplíku a vyšel z pokoje.
„Pustíš mě prosím?“ pořádal bratra, který seděl na kraji židle, aby zabral co nejvíc místa mezi stolem a zdí.
Neodpověděl, jenom zajel lžící do talíře. Ozvalo se zaskřípění, které Erik nesnášel.
Provokace? Řekl si Erik pro sebe a udeřil bratra do hlavy.
Bylo to silné a hlavně nečekané.