Na věky tvá (7)
Jan 10, 2018

Na věky tvá (7)

Cestou nemyslel na nic, jenom chtěl být co nejdál od matky, bratra a otčíma, které poslal do věčných lovišť. Sice to nebylo jedno ranou jako od Old Shatterhanda, ale stejně si chvilku pospí.

„Co čekali, že se stane, když chudáka kluka celý léta terorizovali?“ pohlédl na ženu a v jeho hlase byla slyšet výčitka.

Na věky tvá (8)

Vyloudil sporadický úsměv a přes nepopsatelný hlad šlápl do pedálů. Bez zapnutého světla minul fotbalové hřiště, první baráky přilehlé vsi a pak i zbytek, protože nepotkal žádné auto. Chtělo by se říct, že tu chcípl pes, ale ani ten tu nebyl.

Po pár minutách zabočil k rozježděné polní cestě, kterou používali kromě holubářů i myslivci, i když tu nikdy žádné nepotkal. Nepřekvapilo ho, že zahledl mezi stromy světlo z Pištovi maringotky, věděl, že v ní přespává.

Než opřel kolo o plot zaslechl jeho hluboký hlas: „Co tu děláš?“ Bylo jasné, že ho začal podezírat z útěku z domova.

„No… víš…“ soukal ze sebe neochotně.

„Otčím?“

Erik místo odpovědi přikývl. Pišta pohlédl na hodinky, bylo mu divné, že odešel z hospody tak brzo.

„Jedl si?“

Zavrtěl hlavou. Doma neměl na jídlo ani pomyšlení, ale teď by něco snědl. Nemusel ho dvakrát prosit, aby se s ním rozdělil o zbytek guláše, co pálil jako čert. Vlastně spíš jako celé peklo i s několika kotly. Zakuckal se.

„Pálí co,“ usmál se pod vousy tak moc, že ukázal i drobné zuby.

„Jak to můžeš jíst?!“ sáhl po kousku chleba, který ležel na stole.

Místo odpovědi vyšel ven, pohlédl k nebi, kde přes den kroužili holuby a pak si zapálil cigaretu.

Než ji stihl dokouřit, zaslechl šramot: „máme tu návštěvu,“ procedil mezi zuby a přibouchl dveře maringotky.

„Ahoj Pišto,“ zaslechl tlumený ženský hlas, bylo mu jasné, že útěk skončil a teď ho čeká trest jaký si ani nedokázal představit, „není tu Erik?“

Stála u jeho kola a hleděla vyhaslýma očima na muže o hlavu vyššího s rameny přes celá záda. Měsíční svit ještě zdůraznil její ztrhané rysy. Ani smrtka by nepůsobila děsivěji. I když jí neviděl pár týdnů řekl by, že zestárla o několik let.

„Jestli si ho odvedeš jedu na esembáky,“ ujistil ji, že nedovolí, aby se klukovy něco stalo.

„Co mám dělat?!“

Vypadala vážně bezradně, až ji bylo Erikovi trochu líto. Stačila malá chvilka a všechno se to dokonale posralo. Ani on si nebyl jistý, co by měl udělat. Domu se nemohl vrátit a tady nemohl zůstat celé dva měsíce, než mu začne škola.

„Může tu pár dní zůstat, než se ten tvůj vochlasta uklidní.“

„Uklidní?“ povzdechla si. „Malýho zmlátil tak, že mu vyrazil pár zubu a obličej má jak meloun a starej má díru v hlavě. Javůrek mu ji šije.“

„Dobře jim tak,“ usmál se Pišta a zapálil si další cigaretu, i matka sáhla po poloprázdné krabičce.

Dokonce i Erik by si teď klidně zapálil, ostatně zákon mu to nezakazuje.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.