Budeš žadonit, abych přestala, budeš prstíčkem hrabat, budeš chtít vstát na nohy, budeš chtít zas a znovu, budeš v tom až po uši, po konečky hnědých vlasů. Nebude úniku a nebudeš chtít vstát a jít, protože budeš uprostřed snu, a přitom nebudeš spát, ale užívat si každý dotek a vnímat každou vibraci vlastního chtíčem zničeného těla.

Otevře skleněné dveře, vystoupí z mlžného oparu, sáhne po osušce a zabalí se do ní. Je příjemně rozehřátá a taky natěšená. Mrkne do napůl oroseného zrcadla a přejde do hlavní místnosti dřevěného srubu. Její pohled přitáhnou plamínky poskakující v roztopeném krbu – nedokáže se odtrhnout.