Lucie mi dolévá prosecco a na mobilu ukazuje fotku nové kanceláře. Skleněné příčky, šedý koberec, tři kytky v bílých květináčích. Řeknu, že to vypadá jak čekárna v reprodukční klinice, ona se zasměje a já zvednu oči.

V šuplíku leží stará flashka. Je zapadlá mezi účtenkami, náhradním kabelem a dvěma propiskami, které už nejspíš nepíšou. Beru ji do ruky jen proto, že si nejsem jistá, co na ní vlastně je. Člověk doma schovává kdejakou blbost a za pár let už neví, proč ji vlastně nevyhodil. Připojuji ji k notebooku spíš ze zvědavosti než z nějaké potřeby. Otevírám složku s videi. A pak na mě z displeje vykoukneš ty.

Vždycky jsem si myslela, že poblouznění je věc prvních let. Prvních žen. Prvních nocí, kdy člověk neví, kam s rukama a kam s jazykem. Že pak už to člověk dělá s větším rozmyslem a menší ztrátou soudnosti. Jenže tvoje pusa na mé puse mi tenhle chytrý výklad roztrhá během pár vteřin. Stojím u vlastních dveří, prsty mám zabořené v tvých vlasech, a jsem rozbitá na malé, poslušné kousky, které chtějí jediné: víc.

Kafe v držáku už je studené a na hladině se při každém hrbolu zatřese tenký kroužek s prstencem bublinek. Na displeji svítí další desítky kilometrů, rádio hraje něco neurčitého a z větráku táhne vzduch, který už dávno není studený, jen hlučný. Na zadním sedadle se válí šedá mikina, pomačkaná účtenka z pumpy a prázdná láhev od coly. Třetí hodina za volantem. Přesně ten čas, kdy člověk přestane vnímat krajinu a zůstane mu jen asfalt, svodidla a vlastní hlava.

Večer začíná úplně obyčejně. Sklenice od vína stojí na parapetu, vedle nich talířek s olivami, na kterých už oschla špička nože. V kuchyni cítím teplo z trouby a v obýváku svítí jen lampa u gauče, ta s béžovým stínidlem, co dává pokoji měkké žluté světlo a v rozích nechá odfláknutý polostín.

Slyším zvonek a sevře se mi žaludek. Dneska ne. Dneska už nechci nikoho vidět. Nechci vysvětlovat bolestí zkroucený obličej. Nechci otevírat dveře a pouštět dovnitř cizí myšlenky. Po rozchodu mám tělo stažené tak pevně, že mě dráždí i šev kalhotek a vlastní vlasy na krku. Dneska je přesně ten den, kdy bych nechala selhat služební zbraň – ještě, že zůstala v práci.

Ráno je kuchyň malá a plná stop po včerejšku. Dvě sklenky ve dřezu, na lince prkénko s drobkama, v lednici nakrájený citron. Ty se motáš mezi vším a ničím, napůl připravená odejít, a občas se o mě otřeš bokem, protože se tu jinak nedá projít. Já stojím u konvice a čekám, až cvakne, a přitom ti jedním pohybem srovnám pramen vlasů, co ti pořád padá do očí.

Jmenuje se tak tiše, že to jméno skoro neexistuje; spíš dotek na jazyku, když ho šeptnu. Vede mě po chodbě, kde lampy kreslí do rýžového papíru horké pruhy. Vstoupíme za paraván a svět se rozmaže do sepia světla jako stará fotografie. V ruce drží vějíř. Neříká, k čemu bude. Jen ho mírně pootočí, a mně ztichne hlava.

Křišťálové lustry rozhazovaly po sále třpyt, který se tříštil v odrazech zrcadel. Vzduch byl chladný a slavnostní, jako by prostor sám chtěl připomínat kázeň a odstup. Vysoko na křesle seděla postava v tmavém rouchu, vzpřímená a klidná, ruce sevřené v klíně tak pevně, až klouby zbělely. V očích se jí přesto zaleskl stín neklidu, sotva patrný, ale přítomný

Vůně kůže a benzínu se mísila v polotichu luxusního vozu. Čalounění hladilo kůži, zatímco motor tiše předl jako šelma ukrytá pod kapotou. Seděla v zadní části, rudé šaty jí obepínaly tělo jako druhá kůže a každé nadechnutí napínalo látku tak, že se leskla v odlescích slunce. Košík plný čerstvých jahod vedle ní, a prsty s nalakovanými nehty zvedly jednu z nich.