První dáma (2)
Feb 05, 2018

První dáma (2)

Zaklapla „jablko“, odložila brýle a pohlédla na svého muže. Chtěla k němu natáhnout ruce, mobil byl rychlejší. Poslíček přinesl večeři.

„AHOJ SENÁTORKO!!!“ uvítal ho pingl, sotva otevřel rozvrzané dveře.První dáma (3)

Usedli k jídelnímu stolu a začali se přetahovat o papírové krabičky plné jídla. Každý chtěl to, co měl zrovna ten druhý. Byli jak malí a moc si to užívali.

Nebyla výjimka, že zapomněla nakoupit, ale bylo moc málo dní v týdnu, kdy spolu jedli. Ani tato večeře netrvala dlouho a ozval se mobil, tentokrát její.

„ANO!“ zněla odměřeně, „za hodinu.“ Pohlédla automaticky na hodinky, i když neřekla, v kolik přesně přijede.

Teď by se měla zvednout a odjet do vazební věznice, kde na ni čeká další výtečník. Dnes se rozhodla, že dojí, už tak měla náběh na žaludeční vředy. Nejprve měla málo klientů a teď zase moc. Práce na volné noze není pro každého, stěžovala si. Na druhou stranu nebyla schopná chodit do kolbenky od devíti do pěti.

Byla jak živelná pohroma a svou nespoutaností dokázala lidi kolem strhnout k absurdním nezřízenostem. Tahání kelímku zpod rukou bylo to nejmenší, čeho se od ní mohl nadít.

„Neměli jsme jít do divadla?“ pátrala v paměti po mimopracovní aktivitě.

„Včera.“

Místo omluvy mu ukradla krabičku s kuřetem na kari. Nečekal něco, co se nikdy nestalo. Nebyla omlouvací, stejně jako nebyla empatická. Vlastně nikdy nepochopil, jak mohla být žena. Věřit v Boha, myslel by si o něm, že je to velký šprýmař, co má pocit, že tu někdo takový prostě chybí. Vlastně by v tu chvíli zamotal do víry oblíbenou kombinatoriku.

Právnička a programátor je kombinace, kterou nikdo z jejich přátel nechápal. Vlastně ani oni ne a nebýt Sašovy vytrvalosti v lámání neřešitelných algoritmů, tak nedošlo na třetí rande.

„Líbilo se mi to?“ vrátila kari a sáhla po rýži.

„Byla si z toho nadšená a celou cestu domu si pitvala jednu scénu.“

Naklonila hlavu, jako kdyby měla brýle a chtěla pohlédnout přes obroučky. Nebyla si jistá, zda si z ní dělá srandu nebo to myslí vážně, protože si nic takového nepamatovala. Poslední případ ji pohltil tak, že nevnímala nic jiného. Což nebylo nic divného, ale tentokrát to bylo i na ni trochu moc.

„Potřebuješ dovolenou,“ ukradl ji rýži.

„Ještě týden a vypnu telefon.“

Chtěl si rýpnout, zda vůbec ví, jak se to dělá, protože by to bylo poprvé, ale zamluvený konec roku na lyžích dával malou naději, že by to mohlo vyjít.

„Tak jeď,“ sebral ji z ruky pálivou směs.

Než se stihla obléct, zabral si celý gauč a přepnul televizi na politické zpravodajství, což by se dalo považovat za jistý druh masochismu.

Jako první headline zahlédl: „V SENÁTU PROŠEL ZÁKON O SŇATCÍCH HOMOSEXUÁLŮ“. Na tváři se mu rozlil blažený úsměv. Jenom málokdo věděl, kolik je za tou větou práce.

„Budeš doma?“

„Ne,“ vypnul televizi, „zajdu do klubu, je čas slavit.“

„Vyzvednu tě,“ usmála se a s letmým polibkem vyšla ze dveří.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.