Konečně se nachýlil čas odjezdu na zaslouženou dovolenou, Klér vážně vypnula telefon, mladická nerozvážnost se rozhodla zůstat za malou louží a jim nebránilo nic v tom, aby si zlámali nohy na ledovci v místě, kde se daří jenom lišejníkům a jiným zakrslým formám života.
„Vážně hory?“ zapochyboval, když ho vlekla do obchodu se sportovním náčiním.
Už samotné slovo sport v něm vzbuzovalo nepříjemné pocity. Obvykle se u toho potil, smrděl a musel dělat nepřirozené pohyby. Navíc u toho kolabovala matematika, logika a povětšinou i fyzika. Vrcholem byl bowling, šipky a karambol. Něco tak náhodně chaotického nešlo vysvětlit jinak než generátorem náhodných matic páté generace v osmidimenzionálním neukotveném prostoru nebo tak nějak.
Před pár lety skousl golf, protože v tom jeli všichni přátelé, ale lyže, kde hrozí vše od vykloubeného malíčku až po otevřenou zlomeninu a propíchlou plíci, na něj byly trochu moc. Dokonce to vypadalo, že zavolá Villymu, aby připravil žádost o rozvod.
Nakonec se nechal ukecat, že začne na „rovině“ s trenérem pro děti, u kterého byl předpoklad k velké shovívavosti a zábranám poslat svěřenou ratolest na opravdový svah.
Kdyby věděl, jak moc se pletl. Sotva se mu povedlo zapnout lyžáky a srovnat lyže do rovnoběžné polohy, dostal herdu do zad a už svištěl po něčem, co by se dalo v domácích luzích označit jako černá sjezdovka.
Vzhledem k nefungujícím fyzikálním zákonům začal s pokusy, jak snížit závratnou rychlost, při níž ho objížděla i batolata a jemu vypadával obraz, což se stává nováčkům na centrifuze v kosmickém programu.
Až dole o tři hodiny později si uvědomil, že nesepsal poslední vůli, v níž by vše odkázal nějaké nesportovní nadaci.
Pokud čekal ovace, pochvalu a ujištění, že k titulu mistra světa je to jenom kousek, čekal by marně. Výsměch v tváři „trenéra“ překonala Klér ujištěním, že horší už to být nemohlo.
Chtěl ji ubezpečit, že mohlo, ale než stihl sáhnout do celkem obsáhlých teoretických znalostí z medicíny, byla na cestě vzhůru.
„TAK NA TO ZAPOMEŇTE!!!“ ujistil bodrého horala z Afriky. „MĚ NA TOHLE UŽ NIKDO NEDOSTANE!!!“
Při těch slovech se snažil vyprostit bolavé nohy ze sevření pekelných latí. Nebylo to snadné, ale nakonec se mu to povedlo.
„Dají se vrátit?“ zeptal se mateřštinou teď již bývalého instruktora.
Ten na něj jenom nechápavě civěl. Ještě aby ne, když češtinu slyšel poprvé nebo možná podruhé, ale rozhodně nevěděl, co je to za řeč.
Vlastně ani nečekal, že by mohl dostat odpověď, a vyrazil zpět do penzionu. Lyže zabodl do sněhu a sedl si k baru. Nejdřív chtěl něco chlapského, ale pak si to rozmyslel. Naštvaný nedělal dobrá rozhodnutí a pít na truc patřilo do toho ranku.
Objednal si latté a od stolku pozoroval venkovní cvrkot. Byl si vědom, že nepasuje k jeho vousům a kostkované košili, které tentokrát neunikl s odůvodněním, že je teplá. Klér mu přišla jako matka pečující o nezvladatelnou bandu cizích dětí, které musí vrátit v nepoškozeném stavu.
Pohlédl na skleničku s teplým nápojem. Měl pocit, že za své peníze dostal maximum možného. Hodně mléka, kávy a pak ta odporná pěna, kterou mu ráda ujídala.
Teď si s ní musí poradit sám, stejně jako s programem na následující dny. Možná by si mohl něco přečíst nebo doprogramovat jeden modul, co na něj neměl čas. Nebo by mohl začít psát, vzpomněl si na své nesmělé literární začátky, které přerušila technická škola.
Má tři roky času, který nechce jenom tak promrhat. Má tři roky, které by měl využít. Jenom najít ten správný směr. Hned ho napadla korouhev, která se otáčí podle toho, jak někdo fouká. Ne, mělo by to být něco pevného, neměnného, co bude mít smysl podobně jako zákon. Není moc norem, do nichž by následující generace nesáhly. Ani on si nedělal iluzi, že bude vytesán do kamene.
„Co tu děláš?“
Nečekaná jako vždy. Někdy měl pocit, že ji jakou malou učili, aby děsila lidi nečekanými příchody. Anebo je jenom moc zamyšlený a nevnímá okolí. Nakonec se vždy přiklonil k druhé možnosti, protože ta první zakládala možnost rozvíjet větvící se konspirační teorie.
„Relaxuju.“
„Koukám, že jsi pověsil lyže na hřebík,“ pohlédla na prkna zapíchnutá do sněhu, „nebo je spíš zapíchl.“ Nezapomněla dát důraz na slovo „zapíchl“.
„Měl bych je popravit,“ zatvářil se urputně.
Asi měl, přes svůj vrozený skepticismus jim dal šanci a ony ho připravily o tři hodiny života. Vlastně ho málem připravily o zbytek života.
„Tohle vážně není pro mě!“
Navrhla, že se vrátí domů, když pípla smska od mladické nerozvážnosti, aby se po dovolené stavili na pár dní.
Původně chtěli být na Vánoce doma, ale proč pro jednou neudělat výjimku. Jenom mu bylo líto prvního vánočního svátku, kdy by se sešel s kamarádkami, protože na sebe neměli během roku čas a po letech se z toho stala příjemná tradice.
„Vím, že bys nemohl zajet k…“ začala. Přerušil ji s tím, že potomstvo je důležitější a moc si je posledních deset let neužil.
„Určitě tam zaletíme. Přehodím letenky,“ ujistil ji dřív, než zbavila latté zbytku pěny.
Vlastně to bylo jediné, na co se teď mohl těšit, protože střediska nenabízela příliš mnoho aktivity, kterou by mohl zabít několik příštích týdnů.
DOVOLENÁ SE PŘECEŇUJE!!!
Jako by viděl obří neonový nápis nad sjezdovkou, po které stále proudily nekonečné štrúdly sebedestruktivních psychopatů.
Mohl jít do posilovny potrápit svoje tělo, aby se zbavil tukových vystýlek.
Možná měl zůstat u původní profese, která sice nabízela nekonečné možnosti stresu, jak už to u práce na volné noze bývá, ale aspoň mohl část dne věnovat sobě. Vybavil si zaplněný diář, kam si musel psát i pauzu na jídlo, pití a záchod.
ALE TEN VÝSLEDEK!!!
Opět se nadmul pýchou, ostatně je muž a ti navíc trpí sebeklamem nepostradatelnosti, šovinismu a hlavně ješitnosti. Té mají opravdu na rozdávání. Kéž by to dělali alespoň jednou denně.
„Sejdeme se na obědě,“ vyrazila směr lanovka. Oči jí zářily štěstím.
Přišlo mu to trochu sobecké, ale zasloužila si to. Neměla to jednoduché, když kandidoval, a poslední tři roky taky nebyly procházka růžovou zahradou. Trpělivě snášela jeho nálady a přišla s podporou vždy, když ji potřeboval. To nejmenší, co pro ni může udělat, je strávit pár týdnů v zajetí ledu, horkého alkoholu, žvatlajících Frantíků, chrochtajících Holanďanů a přežvykujících Amíků nebo Anglánů – jeden nikdy neví, z které strany války o nezávislost jsou.
Jediné, co by se dalo s tím všudypřítomným studeným hnusem dělat, je iglú, kde by se potom zavrtali do chlupatých kůží z medvěda, co ho skolí vlastní rukou, a budou jako pra-pra-pra-prakřečci nebo králíci…
Usmál se při představě nahých propletených těl na kožešinách uprostřed divočiny, ale kde tady sežene divočinu. Je tu víc lidí na metr čtverečný než v Monaku a Vatikánu. Mohl by jít do hor – tady už to začalo trochu skřípat s jeho přímočarou osobností, která podobné kraviny nevymýšlí, protože na to nemá…
ČAS!!!
To je přesně ono, usrkl další, už skoro studený lok kávy a sledoval obzor nebo něco, co za něj mohl považovat. Najednou se mu vrátily vzpomínky z dětství. Zase hltal Karla Maye, zase se proháněl prérií a bylo mu jedno, co přinese příští den. I přes jistou dávku nebezpečí, které číhalo za každým rohem, cítil něhu, lásku a jistotu, že jemu se nic nestane.
SEX NA SNĚHU.
Zkoušel to na mnoha místech (letadlo, vlak, auto, autobus, motorový člun, necky, kostel), dokonce je u toho přistihla i potenciální tchýně, ale v iglú? Usmál se. Řekne si horské službě o GPS lokátor a lopatu. Nebyl si jistý, že mu to půjčí. Nejspíš si zaťukají na čelo a vyhodí ho.
Mohl by se ohánět průkazkou ze Senátu, ale ta je mu tady na prd. Leda snad pokud by kandidoval do Bruselu. Děsivá představa, chodit mraveništěm a žít v šedém městě. Od eurofederalistů se vrátil zpět k nápadu vyrobit iglú a možná i… lavinu.
Věděl, že jelikož je celkem „splachovací“, otrlý a nenechá se odradit, tak nakonec dosáhne svého, a taky dosáhl. Získal lokátor, vlastně celou výbavu na přežití, lopatu a radu, kde se zahrabat, aby nezavalil celé údolí.
Klér poslal SMS zprávu, že chystá překvapení, a kdyby něco, tak ho horalové najdou. Což nepůsobilo uklidňujícím dojmem, ale to mu bylo jedno, anžto začal fungovat adrenalin a obavy šly stranou.
Na svah se nechal vyvézt lanovkou a podle souřadnic, co dostal od záchranářů, začal hledat vhodné místo na nevhodné radovánky. Znáte snad manžele, co si po víc jak dvaceti letech zaskotačí v iglú? Moc jich nebude, obávám se, že bude těžké hledat takové, co mají pravidelnou dávku emocí.
Nechtěl fušovat mentálním koučům do řemesla, i když i tahle profese ho po čtyřicítce napadla, a bude raději pracovat na podzemním brlohu. Přes jistotu stran navigování mu dalo práci najít přesně označený bod, ale povedlo se.
Teď ho čekala ta náročnější část – FYZICKÁ PRÁCE. Vyrůstal na vsi a ničeho se nebál, tedy až na sousedovic býka, který nestartoval jenom na rudý hadr, ale na jakýkoliv rychlejší pohyb – asi byl barvoslepý nebo mu bylo jedno, koho sejme. Takže zvládne i fyzickou práci.
Než začal, pohlédl na hodinky, na nebe a kolem sebe – má dost času, je slunečno a kam až oko dohlédne, není ani noha.
IDEÁLNÍ!!!
Vědom si vrtkavého počasí v těchto nadmořských výškách začal s parcelací. Přišel si jako prospektor na Divokém západě. Ta myšlenka ho tak uchvátila, že usedl do sněhu a začal diktovat mobilu vše, co se mu honilo hlavou.
Na první pohled to vypadalo jako snůška nesmyslů, ale pokud by se člověk zaposlouchal opravdu pozorně a udržel v paměti celý obraz, vybavil by si nekonečné pláně plné planého porostu, zvědavých bizonů, podnapilých indiánů a té nejhorší svoloče ze starého kontinentu, která se chystá na největší krádež půdy, kam až sahá naše paměť.
Jednou to bude jeden národ, co bude okupovat zbytek světa a chovat se jako jeho předci (loupit nejenom nerostné bohatství, zabíjet a říkat původním obyvatelům, jak a kde mohou žít), ale teď na samém začátku to působí dobrodružně.
Kolíky určují, odkud kam je to moje, a tím pádem tu nemáš co dělat. Mohli by si natáhnout provázky, ale oni nechystají záhonky na školní zahradě, ale parcelují kmenovou půdu. Na bílé stránce přibývají více či méně pravidelné obrazce, jak mizí jeden kus půdy za druhým.
Když na to pohlédne jako na privatizaci, tak už to není tak vzrušující a spíš by nad tím ohrnul nos, ale Saša nechtěl řešit geopolitické konotace, chtěl si vychutnat pohled dobrodruha, co objevuje nová zákoutí.
Řeka, kaňon, pastviny, nekonečná poušť – vše nedotčené, nesvázané a zatím pořád ještě svobodné.
Přestal diktovat, přehlédl příchozí zprávu a svalil se na sníh, aby mohl sledovat modré, teď už spíš bílé nebe.
Možná by se měl vrátit zpět. Byl si vědom, že toho moc neudělal, ale má na to několik týdnů, tak proč spěchat. Pomalu vyrazil ve svých stopách zpět k horní stanici lanovky. Čím víc se k ní blížil, tím obtížnější to bylo. Ne, že by nechtěl strávit večer s Klér, ale… vlastně nechtěl.
Pocit vítězství vystřídala prázdnota. Odezněla euforie z dobře odvedené práce. Kalendář byl prázdný a on musel myslet na to, co bude dál. Začal mít obavy z budoucnosti, nutnosti oholit vousy, nošení obleku, prostě všech těch prkotin, které jiné nechají v klidu, protože to prostě patří k životu, jaký si vybrali.
ALE ON SI HO NEVYBRAL!!!
On ho nechtěl žít.
K lanovce mu zbývalo asi sto metrů, dokonce uviděl pár nadšených tváří, jak se vrhají střemhlav dolů, když ho přepadla myšlenka o konci života.
Nikdy netrpěl sebedestruktivními sklony. Ale prd, ozvalo se podvědomí. Trpěl tím celé dětství a je dost velký zázrak, že přežil pubertu, udělal školu, oženil se, počal novou generaci nebo založil firmu.
Nezapomeň, že jsi na sklonku života zasedl mezi moudré této země, našeptalo mu.
Správně, na sklonku života, držel se svého vnitřního hlasu. Dokonce jsem i něco udělal, nadmul se pýchou, a teď je čas skončit. Vlastně by stačilo, kdyby sebou praštil do sněhu.
„Sašo!!!!“
Sice by mohl padnout naznak a chtít umřít, ale nejspíš by ho nenechala, na to ho má moc ráda. A pak je tu lavinový vyhledávač, ujistil se poklepáním na náprsní kapsu.
„Jedeš dolů?“
On tu zápasí s myšlenkou na smrt a ona se ptá na tak banální píčovinu, nedokázal zkrotit svoje myšlenky. To je jako by chtěla vědět, co bude k večeři nebo jestli spláchl záchod a došel na nákup. Přimhouřil oči, naježil se jako dikobraz a pak zařval: „JO!“
Odvážný lovec zůstal u základů iglú, byl z něj zase krotký nesmělý introvert, kterého k vylezení z ulity vyprovokovalo nepochopitelné bezpráví.
Tehdy byl vážně rozezlen, vzpomněl si na jednu hlášku z filmu. Začal se pomalu šourat k lanovce, kde stála Klér a v odlesku umělého sněhu vypadala jako jezerní královna. Její dlouhou šíji sice zakrývala šála a ohrnutý límec nepromokavé bundy, ale on ji znal nazpaměť. Stačilo sáhnout do šuplíku pro příslušný obrázek a mohl by tisknout, vlastně kreslit. Nevadí, že neuměl ani jedno, tak si ji jenom představoval.
Vyzařovalo z ní sebevědomí stejně jako noblesnost. Občas měl pocit, že jí koluje v žilách modrá krev. Nikdy se jí na to nezeptal, nebylo to důležité, vlastně nechtěl přijít o iluzi, že chodí s praneteří hraběnky z kdoví čeho.
Když byl od ní pár kroků, zastavil se, pohlédl na ni a musel u toho vypadat opravdu zamilovaně, až na ty odporné vousy.
Koupím strojek, zapsala si do seznamu úkolů. Jejich mozky fungovaly až děsivě stejně, jenom ji víc zajímalo právo a jeho algoritmy.
„Pojď,“ natáhla k němu ruku.
„Dolů jenom lanovkou.“
„Tak schválně, kdo tam bude dřív.“ Byla to od ní pošetilá sázka, vlastně ani nevěděla, co tím chce získat.
Na lyžích stála první den a tohle měl být poslední sjezd. Lanovka jela konstantní rychlostí, kterou nemohl ovlivnit, tak jaképak závodění. Chtěl jí udělat radost, tak souhlasil.
„První dole dostane sladkou odměnu,“ chtěl to opepřit a neměl na mysli nic víc než pusu.
Usmála se a myslela na poslední položku, co přidala do seznamu, on pak zase na nespravedlnost, která před deseti lety odstartovala tohle všechno. Pochopitelně neměl na mysli hory, sníh, lyže, ale plnovous.
„Platí,“ poslala mu polibek, nasadila brýle a byla fuč.
Zatím co jemu vousy pomáhaly skrýt před světem nevyslovitelné, ona s tím měla problém. Velký problém, který mohl za odtažitost. Neskrývala nechuť a polibek si musel doslova ukrást. Chyběla mu blízkost, dotyk, pohlazení, ale nechtěl vylézt ze své ulity, protože mu poskytovala bezpečí před okolním pořádně zlým světem.
Navíc věděl, že prohraje sázku, protože před lanovkou dolů bylo plno. Žádné lyže, jenom rudé tváře, nejistý krok a hlasitý projev. O co byli družnější, o to hůř se trefovali na přijíždějící sedačky. Měl sto chutí popřát hezký den a odjet dřív, než jim dojde, že je předběhl.
Když odjela třetí prázdná sedačka, protože se nedokázali dohodnout, kdo s kým teď jede, vyrazil rázným krokem a ignoroval nesrozumitelné pokřikování. Těžko by identifikoval jazyk, natož aby jim vůbec rozuměl.
„Vyhrála jsem!“, uvítala ho Klér. Stihla koupit i elektrický strojek.
Chtěl jí předat sladkou výhru, ale ucukla a ujistila ho, že tak levné to nebude.
Dokonce ani večeře při svíčkách nezabrala, až když vytáhla na pokoji mašinku, bylo mu jasné, že tentokrát neunikne.
Přijde mu to jako sundat kondom z penisu, brnění z rytíře nebo… nenapadlo ho další výstižné přirovnání, za to si byl jistý, že to spustí nevratné procesy, které měl pod kontrolou.
BUDE TO KATASTROFA!!!
Škodolibý skřet by mohl říct: „JE!“. Taky si připadal jako ošklivý skřet, nebo spíš jako housenka, jenom si nebyl jistý, jaký motýl z ní, tedy z něj vlastně vyleze. Podobně přiléhavé mohlo být svlékání hadí kůže, protože je mu ta stará už trochu malá, ale přitom nemění tvar, směr, zápach či barvu.
„Vážně musím?“ zněl prosebně.
„Sliby se maj plnit o Vánocích.“ Vzpomněla si na sto let starou odrhovačku, kterou vytahovala rádia stejně jako reklamu na zlaté prase.
Postavil se před zrcadlo, zapnul strojek a nejistou rukou začal hledat počátek svého konce.