Usednout na keramickou místu s pekelně studeným prkýnkem není nic, co chtěl spojit s ruční prací na jeho uspokojení. Aby toho nebylo málo zaslechl otcovu poznámku o letošních rekordních mrazech. Jak se má při tom hluku nad sebou soustředit? Těžko, dostane odpověď na tak zásadní otázku, ale představivost by mohla přihrát nějakou lechtivou scénu, která podpoří úsilí v pulzujícím rozkroku.
Dlouhé černé vlasy náhle padají na jeho drobná ramena. Hladká hruď nabývá uspokojivého objemu. Po sněhu není ani památky, přesto sedí obklopen bílou. Příjemně tvarované křeslo stojící uprostřed ničeho pomáhá ztuhlému tělu najít bod tání. Vláčnější než kdy před tím vyhlíží vrchol toho všeho.
„Ještě vydrž,“ poroučí Ferdovi.
Vše krásné a nevinné mizí jako mávnutím kouzelného proutku, po té co to Ferda nevydrží. Příjemný pocit střídá provinilost za něco tak zvrhlého. Odpor k tomu na co myslí nechce zmizet. Z výšin blaženosti padá do propasti zatracení.
Nedokáže přesně popsat co je na tom tak zavržení hodného. Nikdy to nebylo tak slastné a neuvěřitelně intenzivní. Hraní si s vlastním tělem není něco, o čem by ve škole uslyšel byť jedinou větu. Štěstí, že může naslouchat starším a zkušenějším klukům. Zřejmě to tak chodí od pradávna.
Rozhodně jim to nemá za zlé, právě naopak. Podobné zpříjemňování nudného života dodává jeho bytí novou dimensi, teď obohacenou nevšedními představami. Původní naštvanost z toho co si představoval, pozvolna mizí.
„Co tam ten kluk dělá tak dlouho?“ mámy starostlivý výraz ve tváři je schopný vyhnat otce, aby se šel podívat.
Kdo ví, co by na to řekl? Nikdy doma o sexu nemluvili. Pochybuje, že by na tom chtěl něco měnit. Spláchnutý nepořádek ukončuje krátkou pauzu ve čtení zajímavé detektivky.
„Teď tě potrestám,“ hřímá jeho rozzlobené já.