Bílá a ticho přerušované pípáním za její hlavou, byly první zvuky, které začala vnímat. Není moc, co si pamatuje před pozvolným procitnutím. S nadsázkou by mohla říct: „Mlha přede mnou mlha za mnou.“ A nebyla by daleko od výstižného popisu ve své hlavě.
Vlastně něco by mohla přidat a to sice bolest jako by jí na hlavu spadl kokosový ořech, ne rovnou stádo kokosových ořechů. Chce se usmát vlastnímu vtipu, ale nemůže, protože jí bojí každý pohyb.
„Ležte v klidu,“ položila na ní ruku černovláska v modrých minišatech a naznačila pohybem volné ruky, aby zůstala ležet. „Zavolám pana doktora,“ odtáhla svoji ruku.
V tu chvíli přišlo Aničce jako by někdo přeřízl lano, jenž jí drží nad nekonečně hlubokou propastí. Těžko uvěřit, že jeden dotyk dokáže vzbudit tak silné emoce, pohlédla smutně za odcházející ženou štíhlé postavy. Kromě dlouhých černých vlasů stažených do culíku postřehla drobný nosík nad úzkými rty, červené tváře, ale hlavně pomněnkové oči. Na ty by mohla koukat do konce života.
„Vy jste nám dala,“ zaburácel napůl v žertu muž v bílém plášti, kterého byl v tu ránu plný pokoj. „Nejenom, že si uženete anafylaktický šok, ale ještě vám praskne pánev, když sebou švihnete o zem.“ Přidal na doktora laický popis toho co si nepamatuje.
„Jak to?“ špitla Anička bílá jako stěna.
„To nám povězte vy,“ mrkl na ní během čtení karty, která visí na přední čele postele.
„Já si nic nepamatuji,“ zakroutila hlavou, aby dala důraz svému sotva slyšitelnému tvrzení.
„Taky bych si občas nechtěl něco pamatovat,“ pohlédl na vedlejší postel, kde vyspává jeho kolega lehkou opičku, kterou si přivodil před Aniččiným příjezdem.
„Ale já…“
„Já vím,“ přerušil jí, „teď odpočívejte. Zítra se na vás podívá primář a rozhodne co s vámi.“
„Nemáme někoho informovat o vašem stavu?“ zeptala se černovláska, když lékař odešel.
„Určitě. Maminku a …,“ nemůže si vybavit Petrovo jméno.
„Teď odpočívejte,“ pohladila ji po vlasech a odešla.
***
Petrovi došly slzy ve stejné chvíli, kdy se Anička probudila. Nebyl schopen dál brečet. Přešel k něčemu, co je možné nazvat vzlykáním působící dojmem, že se k tomu nutí. Hlava by chtěla, ale tělo už nemůže.
„Petříčku,“ zaslechl skrz pootevřené dveře matky hlas, „udělala jsem ti palačinky.“
Jediné slovo zafungovalo stejně jako magická hůlka. V tu chvíli se vrátil do dětských let, kdy ukončovala jeho vzlykání podobnými dobrotami. Prostě to s ním uměla a on se nechává rozmazlovat, i když pomýšlí na ženění.
„Už jdu,“ utřel si posledních pár slz.
„To bude dobré,“ hladí ho konejšivě po hlavě, ani jí není Aniččin osud lhostejný, protože je pro ní jako její vlastní dcera, kterou vždycky chtěla, ale nikdy neporodila.
„Doufejme. Kam ji mohli odvést?“ vrací se k myšlence, kdy sledoval odjíždějící sanitku.
„Nejspíš do krematoria,“ použila vžité označení.
„To snad ne?“ vzhlédl o tenčící se hromady lahodně vonících placek.
„Je nejblíž,“ dodala logické vysvětlení.
„Zajedu tam,“ natřel si jednu placku na cestu.
Ví, že nemá cenu mu bránit v tom, co si usmyslel. Nepochybně přijede s nepořízenou. Sice v nemocnicích už nepanují tak tuhé poměry jako za minulého režimu, ale stejně nepustí k pacientovi každého v jakoukoliv dobu. Navíc nejsou svoji, tak nedostane ani základní informaci co s ní je.
„Ale mohla bych zavolat Valerii,“ sáhla po telefonu, aby zavolala Aničky matce.
„Promiň, jdeme za Aničkou do nemocnice,“ utnula jí Valerie dřív, než stihla říct ahoj.
„Třeba se tam potkají s Petrem,“ odložila telefon a vyrazila do zahrady, aby zalila papriky ve skleníku, protože sluníčko už zapadlo za obzor.
***
„Co se stalo?“ překvapila Valerie Petra na lavičce před nemocnicí.
„Požádal jsem jí pod rozkvetlou jabloní o ruku a ona zkolabovala,“ pronesl po tichu a během jedné věty si třikrát stříkl inhalátorem do úst uklidňující látku.
Vypadá víc zbědovaně, než ve skutečnosti je. Měl mít trochu rozumu a nehazardovat s jejich zdravím, ale na to už je trochu pozdě. Sedí tu jako hromádka neštěstí a Valériin pohled mu zrovna nepřidá.
„Kde je Anička?“ přerušil jeho sebelítost vedle stojící otec.
„Prý na JIPce, ale nechtějí mě k ní pustit.“ Povzdechl si a znovu inhaloval.
„Zeptám se na recepci,“ vykročila Valerie rázně, aby pochodila stejně jako Petr. „Zavolej Honzovi,“ mrkla na muže.
„Ahoj Honzo, Filip. Nejsi v práci?“ vyslovil otázku, po níž nastala pauza přerušovaná občasným pokyvováním. „Díky,“ zavěsil.
„Anička už spí, máme přijet zítra ráno.“ Uklidnil oba.
„Víc ti neřekl?“ pojala Valerie podezření, že něco tají.
„NE!“ skoro vykřikl.
S tím se rozloučili, aby se o pár hodin později sešli na stejném místě.
„Mohu jít s vámi?“ žadoní, aby mohl vidět svou milou.