Svatba - 4. část
Jun 09, 2014

Svatba - 4. část

Oba rodiče se nejprve podívali na rozložitého doktora, který pro ně přišel k recepci a pak na sebe jako by potřebovali kdoví kolik času než rozhodnou o tak banálním přání.

„Měla by být v klidu,“ bere mu lékař naději, „na druhou stranu se po něm ptá o samého rána.“ Vzal mladíka za rameno a popostrčil směrem k pokojům.

Překvapená Valerie zůstala stát jako opařená, protože ten co může za bolest jejího děťátka, půjde s nimi. Filip jenom pokrčil rameny, aby zachoval zdání podpory manželčina šíleného názoru, že ti dva spolu skončili a svatba bude jenom před její mrtvolu. Doslova se večer vyjádřila: „I kdyby měla zůstat na ocet, tak tomuhle ji nedám.“

„Příště přijď raději sám,“ stihl lékař mladíkovy poradit, než je došla Valerie s Filipem.

„Díky,“ hodil jeho směrem vděčný pohled a pak konečně uviděl svou milou.

„Ahoj lásko,“ přistoupil k posteli, „co se ti stalo?“ Vyděsila ho spousta přístrojů za její hlavou a hlavně divná bandáž kolem boků.

„Praskla jí pánev, když sebou švihla o zem.“ Zopakoval lékař nečekanou diagnózu.

„Švihla?“ pohlédl na něj překvapený Petr. „Svezla se k zemi,“ popsal podrobně průběh jejich zasnoubení, aby na poté zahlédl lékařově tváři ještě větší překvapení.

„Je to divné,“ připustil hromotluk, „ale ne nemožné. Pár dní si tu poleží a pak bude mít nějaký čas tuhle parádu.“ Ukázal na její zabandážovaný bok.

„Co se ti to stalo?“ dostala se Valerie konečně ke slovu.

„Nic maminko, to bude v pořádku.“ Chlácholí jí dcera. „Nemohla bych na chvilku ven?“ oslovila s pochopitelnou prosbou lékaře.

 „Měla bys odpočívat,“ nesouhlasí Valerie.

„Jsem odpočatá až až,“ nesouhlasí s matkou.

I lékař ráno uznal, že vypadá mnohem lépe, když z jejího obličeje konečně zmizela mrtvolná bělost.

„Proč ne,“ připustil, „najdeme ti vozík a tady mladej tě jistě rád odveze do zahrady.“ Mrknul spiklenecky.

„Moc rád pane doktore,“ chytil za pačesy příležitost být se svou láskou.

Než se Valerie vzpamatovala, už táhl z chodby kolečkové křeslo a spolu s Filipem posadily spokojenou Aničku do křesla. Pak oběma milencům nebránilo nic, aby nechali stát její rodiče v prázdném pokoji.

„Ti mladí,“ povzdechl si doktor, kterému pozvolna táhne na padesát.

„Máš pravdu Honzo,“ přidal se Filip, aniž si uvědomil, jakou to bude mít dohru, až je opustí kamarád a lékař v jedné osobě.

 

„Ahoj Silvo,“ čekalo na Aničku v recepci další překvapení, „co ty tady?“ Pohlédla nevěřícně na spolužačku ze základky, která jako jediná ignorovala první sraz.

„Ahoj Aničko, jdu na návštěvu.“ Neskrývá překvapení ani kytku, kterou nese.

„Přeji brzké uzdravení,“ popřála tlačena Petrem ven z budovy.

„Děkuji. Tobě též.“ Pokračuje dál jako by potkala někoho cizího, s nímž si maximálně vymění pár podobně zdvořilých frází.

Zatím co dvojice míří do parku za patrovou budovou nemocnice, dlouhovlasá brunetka zamířila kolem recepce k lůžkové části.

„Ahoj drahá,“ překvapila u okna stojící černovlásku.

„Mám práci,“ dostala místo vřelého přivítaní studenou sprchu, „a tady nemáš co dělat.“ Odsekla, aniž by odvrátila pohled od okna, jenom rukou ukázala na dveře, jimiž Silva přišla.

„Budu tě večer čekat,“ položila na stůl květiny a skleslá jako snad ještě nikdy před tím odešla z nemocnice s malou nadějí, že ten vztah zachrání.

Je si vědoma své chyby, kterou udělala včera v klubu, když začala flirtovat s odbarvenou nakrátko ostříhanou blondýnou, tedy pravým opakem toho co se jí líbí. Rozhodně by nikdy s někým tak povrchním nemohla žít, ani skončit v posteli. Už z prvních vět jí bylo jasné, že nezajde dál než za pár ploužáků spojených s malou ochutnávkou plných leskem zářících rtů.

Právě ony plné rty jí donutily porušit všechna pravidla, která má ohledně vztahů. Kdyby přesně takové měla její Elvíra, nikdy by ani nepomyslela. Bohužel je nemá a teď bude žehlit včerejší muchlovačku, kterou práskla některá z „kamarádek“. Vědět tak která, hned by si jí podala.

Rozmrzelost z přistižení, zastínila naštvanost, že k tomu vůbec došlo. Nemá pocit nevěry, kterou každý vnímá jinak. Pro někoho není nevěra sex, když není spojený s city a u jiného to může být i pohled. Až do včera by se stavěla spíš na stranu těch druhých, ale dnes ráno si tím není jistá.

Ví, že by nezašla ani o malý krůček dál, protože Elvíru miluje víc než svůj život. Přesto ve vzduchu zůstává jedno velké ALE. Srdce bylo proti čemukoliv, ale tělo si žádalo své. Jediné k čemu by to mohla přirovnat je fyzická závislost na nikotinu.

Nekouří, ale plné ženské rty v ní dokáží převrátit vše naruby a včerejší noc je toho důkazem. Zatím zvládala ukočírovat nutkání, jenž čas od času přicházela, protože nebyla sama, což včera padlo.

„Neměla mě pouštět,“ povzdechla si při nákupu v malých potravinách na rohu.

Až po chvilce se zarazila nad absencí vrozené dominance, kterou řídí celé své okolí. Snad poprvé za svůj život by bez remcání strpěla vynadání a možná i ponížení, protože si to vážně zaslouží.

Když už musela vyrazit po náročném týdnu do klubu, tak se měla zdržet takových nepředložeností, když ví jaké jsou lesby potvory neřkuli mrchy, pokud jde o vztahy. Trvalo jí celá léta, než našla tu pravou, aby týden před ročním výročím provedla takovou hovadinu.

Nejraději by si sama nafackovala, spílá při vyndávání vybraných dobrot u pokladny.

„Snad jí bude chutnat,“ začala dvě hodiny před koncem Elvířiny služby s přípravou večeře.

Nerada vaří, ale dnes se překoná, aby miláček poznala, jak moc jí to mrzí. Běžné neshody, vyřeší kytkou nebo zajdou do některé místní restaurace. Dnes ne. Dnes bude udobřování v intimní atmosféře, zapálila první z mnoha svíček, jenž snad pomohou obměkčit ledovou královnu.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.