Návštěva klubu z počátku přinesla víc otázek než odpovědí. Život je už obvykle taková svině a s tím nejde moc dělat. Už první dvě stojí nepochybně za to. Jak poznala, že jsem a já nepoznala, že ona je taky? Prý funguje něco jako Gay radar. V překlopeném pohledu Lesbický radar. Holka či kluk „vycítí“, že je člověk „jejich“.
Zjevně tuto schopnost nemám. Pokud to nebude mít napsané na čele, tak to nepoznám. Tím spíš, pokud s jednou kamarádím tolik let. Linda měla „podezření“ už od prvního dne ve škole. Její radar mě tehdy vyhodnotil jako ve skrze pozitivní. Co myslí slovem „pozitivní“ moc nechápu. Teď už je to stejně jedno.
Divně vykrádající se pocit – něco jsem prošvihla – není úplně příjemný. Výčitky? Ne, na to nemám povahu. Stejně tak nemám potřebu sebelítosti. Obranný val proti posměškům by stejně zvítězil. Možná ve mně něco dřímalo. Pokud ano, mohu označit dřímání za zimní spánek ledního medvěda. Nic víc spícího neznám.
Konečně snad pozdravila všechny holky co tu zná. Některým mě dokonce představila. Pro mě moc velké množství nových jmen a tváří, bez šance udržet je v hlavě. Objednané víno zůstává ležet na baru, zatímco mě táhne na parket. Právě hrají její nejoblíbenější pomalou písničku. Podle dvou předchozích snad ani jiné nehrají. Pro přítmí na parketu určitě nebudou mimo mísu.
Chvilku trvá než moje oči přivyknou nedostatku světla. To už cítím její ruku na svém pozadí. Hned na to mi tvrdnou bradavky. To je nějaký Pavlovův reflex? Dotkni se mého zadku a já ti ukážu jak mi ztvrdnou. Dřív to fungovalo trochu jinak. Sáhni mi na zadek a já ti jednu vlepím. To byla tuším základka, pak moje reflexy začaly pozvolna měnit směr. Od chlapecké ruky, která s mým tělem nic nedělá, přecházím na holky.
Kam to celé asi směřuje? To je moc složitá filozofická otázka vzhledem ke všemu kolem mě. Nejrušivěji na podobné přemítání asi působí její ruka, hledající něco na mých zádech. Spokojené – i ty mrško – následuje přitisknutí jejích rtů na moje. Vždy jsem ji měla za ženu činu. Rozhodně správný odhad.
Připadám si jak rozjetý parní válec mířící z kopce dolů, kterému navíc právě selhaly brzdy. Pokud má parní válec nějaké záložní, tak ty také. Ne že bych zrovna přebrala iniciativu v tom co děláme, ale minimálně srovnávám krok. Moje nadrženost tryská na povrch jako láva ze sopky. Nahromaděný chtíč by ji tu svalil na podlahu a nechal se udělat.
Dál je to jako obvykle jenom mlhavý opar nejasných kontur s celkem jasně prázdnými fragmenty sledu nevratných událostí. Nevím proč tyhle stavy někdo nazývá okno. Přes okno vidím celkem jasně, to o pohledu na včerejší noc vážně říct nemohu. Moje nahé tělo v posteli a vedle mě druhé nahé tělo.
Já spím v jedné posteli se spolužačkou ze střední. Proč mám provinilý pocit, jako bych spala s učitelem biologie? Jistě pár rozdílů by tu bylo. Není to učitel a nechodíme na střední. Konec podobnosti čistě náhodné. Ruka šmátralka zjišťuje, jestli na sobě nemá aspoň kalhotky. Ne.
„Dobré ránko,“ chybějící oslovení typu – miláčku, zlatíčko, lásko – mě trochu uklidňuje, třeba k ničemu nedošlo.
Další věta mě vyvádí z temnoty nevědomosti. Asi nemá takovou díru v tom co bylo. Nevím zda chci slyšet vyprávět následky mého nespoutaného chtíče. Obvykle z toho mám pocit, že někdo vypráví vtipné historky, které zažil někdo jiný. Zvláštní pocit.
Pohlazení a pusa už tak nepříjemný pocit nepřináší. Naopak. Bradavky mě jako obvykle prozradily. Následuje úsměv a zalehnutí. Tady někde mohu zapíchnout kolík definitivy. Je to přesně to, o čem jsem snila, to co mi dokáže rozproudit příjemné pocity v těle. Navíc celá ta chemie funguje celkem přirozeně bez pocitu tajemného skrývání. Asi bych k tomu bez zkušenosti s Janou dnes nedospěla.
Jiná žena, jiná situace, jiná zkušenost. Možná dalších pár dnů, týdnů měsíců, snad ne let, než bych dospěla k zapíchnuté definitivě. Roztáhněte transparent – jsem lesba. Ve stejnou chvíli přichází první z mnoha orgasmů.
Na oplátku dostane snídani do postele. Ne nadarmo prochází láska žaludkem. Ta moje nepochybně. Po sexu mám vždycky hrozný hlad a o chuti na cigaretu ani nemluvě. To je ostatně jediná neřest, jejímuž návratu zatím úspěšně odolávám.
V bytě je stejně přísný zákaz kouření. To je důvod, proč stojí zabalená v peřině na balkóně. Z našpulených úst jí vychází cigaretový kouř. Ten slastný pocit znám. Potáhnout a rozkoš přijde hned vzápětí. Snídaní pokrytý tác pokládám na obnaženou postel. Pohled na mlhou zahalené město z něhož tu a tam vystupují nevýrazné kontury, kontrastuje s pohledem na zpola zahalenou siluetu postavy. Zima nakonec vítězí nad závislostí.
Zavřené balkonové dveře. Naše vlastní teplo pod peřinou. K tomu nutnost jít do práce, o snídani ani nemluvím. Poslední pracovní den tohoto týdne volá. Volá? No jo, někdo vážně volá na můj telefon. Šéfová z práce. Co asi tak může chtít? Předstírané nachlazení nemá cenu hrát. Nic jiného mě momentálně nenapadá.
Zlověstné – kde jsem – mi zrovna klidu nedodá. Na výmluvu ani nedojde. Kolegyni odvezli s podezřením na něco infekčního. Štěstí, že přišla z dovolené do práce až dneska. Všechny je vezou do karantény. Mám zůstat doma. To je poprvé, co se mi vyplatilo zaspat. Co je s Radkou nemám potřebu zjišťovat, čekají mě zajímavější otázky.
Linda dnes do práce nemusí. Výhoda práce na volné noze. Tedy z mého pohledu. Jsou chvíle, kdy je to fajn a pak přijdou situace, kdyby brala práci od do. Dnes vyhrává výhoda s možností užívat si celý den vzájemného poznávání. Po snídani přituleny k sobě usínáme. Další probuzení ve chvíli kdy radniční hodiny odbíjí pravé poledne.
Místo snídaně můžeme vyrazit rovnou na oběd. Zatím nevím kde tu v poledne dostat něco dobrého k snědku. Internetové mapy nejsou příliš sdílné. Něco našly, ale otvírací doba není ta co potřebujeme. Nakonec vítězí nedaleká čínská restaurace. Dlouho jsem neměla čínu. Rozčepýřená hlava neochotně vykukující zpod peřiny není proti.
Téměř prázdná místnost nám nabízí možnost výběru. U jediného obsazeného stolku sedí postarší pán s brýlemi na kraji nosu, koukající do nějaký papírů. Neznatelně kývne hlavou, aniž by přestal koukat do rozsypaného čaje před sebou.
"Nudle s kuřecím masem a budu to jíst hůlkami," objednávám u mladé holčiny velmi dobře mluvící česky.
Při slově hůlky zvedá Linda oči od obsáhlého jídelního lístku. Nebude snadné něco vybrat. Přemítá nad několika variantami. Nakonec vítězí kachna, kterou bude jíst příborem. Někdy by to chtěla hůlkami taky zkusit. Není problém dvoje doma mám, tak uvařím o víkendu třeba kung pao a může se učit. Ani na vteřinku neváhá - je pro.
Výborně, po nudných volných dnech, konečně dojde na něco lechtivě zajímavého. Páteční opíjení v kombinaci se sobotním vyspáváním do odpoledne, aby člověk zabil co nejvíce času není moc zábavné. Sobotní večer pak obvykle nabídne podobnou zábavu nebo koukání na televizi, to je úplný vrchol dnešního kulturního vyžití. Kdo má dvě stovky na kino, notabene, když tam nic moc stejně nedávají. Tak dobře mě zase v práci neplatí.
Po obědě jdeme udělat něco pro své zdraví. Trochu mě děsí, co na mě chystá. Nakonec to není nic ta hrozného. Tedy pokud nepovažujete čtyři hodiny chození po městě, které vlastně neznáte za něco hrozného. Říci o těchto domech, ulicích a čtvrtích, že je to moje město a přitom je neznat - odvážné. Zapadlá zákoutí na odvrácené straně mi přijdou vážně zapadlá a neznámá. Zatímco já tu nikdy nebyla, tak Linda zná snad kompletní historii každého domu kolem kterého procházíme.
"Zajdeme spolu večer do baru?"
Důraz na slovo spolu nejde přeslechnout. S tebou nebo bez tebe. Určitě s ní. Taky jsem nad tím přemýšlela. Malá premiéra proběhla včera v lesbickém klubu, dnes to bude s přáteli. Lámání hlavy nad otázkou, jestli jim to říci nebo ne právě končí. Jsem pro vyzrazení. To bude šlupka. Linda souhlasně přikyvuje.
Než na sebe půjdeme prásknout jaký byl hlavní důvod našich rozchodů, něco bych snědla. Pozvolné vymotání ze zapadlých uliček nás přivádí k lidové hospodě, v těchto končinách rozhodně nezvyklý úkaz. Smažák s hranolkami vévodí jídelnímu lístku, který možná pamatuje postavení domu v němž povečeříme. U hospodského si letopočet narození netroufám odhadnout. Nejspíš nebude tak starý.
S úsměvem kolem výčepu a za hodinu ven. Kromě jídla padlo i pár panáků na kuráž. To co mi před návštěvou přišlo jako dobrý nápad, už teď tak pozitivně nevypadá. Každý den lidem kolem sebe nevyprávíte, že vás místo chlapů berou holky a dokonce jste našla tu svojí ve spolužačce ze základky.
V baru jsme první. Rezervačka na stolku nám hlídá místa. Občas mě napadá, proč tu ještě nemáme přechodné bydliště. Nápad z píchačkami už tu také byl, naštěstí je koupil jiný recesista. Martinovo šéf by nám je stejně s největší pravděpodobností zatrhl. Takový průšvih jako měli v televizní hospodě by nás nepotkal.
Přivítání tak obstaral Martin pohodlně sedící za barem. Užívá si poslední chvíle, než tu vypukne pravé páteční šílenství. Moje oblíbené křesílko nechám dalším. S Lindou usedáme vedle sebe na pohovku. Nezaměstnané ruce bloudí sem a tam. Občas narazí moje na její a naopak. Nic okatého. Tedy aspoň mám ten pocit.
"Co vy dvě hrdličky?" Martinova inspekce za účelem vyčištění prázdného popelníku mluví celkem jasně.
Jsme prozrazeny. Zřejmě má v sobě gay radar. Podle jeho krátké odpovědi na nás něco takového ani nepotřebuje, svítíme jako dvě sluníčka na míle daleko. Asi se půjdu na záchod podívat, jestli to tak opravdu je.
Další příchozí to potvrzuje. Radce přijde divné už to, že nesedím ve svém oblíbeném křesílku, o něž jsem schopná vést dokonce pěstní souboj. Sedím vedle Lindy na pohovce nepřirozeně blízko a to nemluvím o muchlání její ruky. Snad v ní nepřijde o cit, to bych vážně nerada. Odvrátit hovor na ranní epidemii v práci nepomáhá. Radka byla u zubaře, takže je na tom s informacemi hůř než já.
Nervozita vzrůstá s tím, jak přicházejí další. Dokonce je tu můj a její ex. Sestava zdá se kompletní, teď dojde na popravu. Říct to před přípitkem k Radčiným narozeninám nebo až po něm? Místo bloumání po starém městě jsme měly zapracovat na strategii odhalení. Než zvážím co bude lepší, vše začíná.
"Něco bychom vám chtěly s Veronikou říct," slibný začátek ve chvíli, kdy Martin přináší láhev šampusu.
Jakoby nic ji otvírá a rozlévá obsah do připravených skleniček. Když padá rozhodující věta - obě jsme lesby a chodíme spolu - ani to s ním nehne. Snad jenom pousmání a krátké - no konečně - zůstává jedinou nejspíš pozitivní reakcí.
Ostatní zůstávají jako opaření sedět. Bublinky v poklidu opouštějí napůl plné skleničky s šumivým nápojem. Hrobové ticho jako by na chvíli ovládlo celý bar. Možná mi to tak jenom připadalo. Všichni kolem nás nerušeně pokračují v zábavě, jakoby Linda právě nevyzradila minimálně státní tajemství.
První k sobě přijde Radka. Místo přípitku jenom nevěřícně kouká. Podle ní jsme si to mohly nechat na jindy. Nejspíš mohly, jenom nevím co by to změnilo. Ani jedna z nás si nechce hrát na schovku. Teď jsme tu všichni a zatím střízliví, to navíc nebude trvat dlouho. Přípitkem obvykle tento stav u většiny končí.
Další dny už pak jenom hodnotíme, kdo byl víc na šrot. Pravda, s přibývajícím věkem ubíráme na intenzitě, přeci jenom hrozící cirhóza jater není nic, co bychom chtěli mít tak brzy. Ne že by člověk plánoval vysoký věk, ale přeci jenom nikdy nevíte.
Ještě pár chvil trvá, než všichni přechroupají právě předloženou informaci. Teď si můžu jít dát na bar panáka. Bublinky dál prchají pryč. Připadám si podobně. Druhé nejhorší odhalení ve svém životě mám za sebou. Snad mě přátelé nezatratí podobně jako otec.
"Něco mi nalej," prosím Martina o záchranu na baru.
Moje žena vyráží za mnou. Bude dobré nechat zbytek chvíli o samotě. Má pravdu, ještě než mi Martin nalil bylinný likér na srovnání vnitřní rovnováhy, už mezi sebou živě diskutují. Obvykle mám chuť být muška a naslouchat, dnes raději ne.
Úleva přichází jenom pozvolna. Stejně jako uklidnění z nevšední situace. Šibalsky pomrkávající barman má zřejmě také nějakou vtipnou poznámku. Není vtipná, jenom dokládá jeho znalost věci. O mě věděl, že jsem na holky, to byl také důvod proč mi dal kontakt na Honzu. U Lindy mu stačil tušák.
Dva panáky stojící na baru doplnil třetí. Přípitek - ať nám to vydrží - je příjemný. Radka vyslaná za námi, mává pomyslným bílým praporem. Vše odpuštěno vraťte se k nám, ani to nemusí volat, jako by to měla napsané na čele černou lihovkou. Jediný vtípek na naší adresu zazněl od našich ex přítelů. Zasedli naše místa a v hraném objetí sledují okolí co řekne na jejich náklonnost. Všem kolem je to jedno.
Stejně tak nikdo neřeší, když spolu tančíme na pomalé písničky. Mám to za sebou a ani to nebolelo.