Jana dnes konečně přijede ze služební cesty. Večer ji budu netrpělivě vyhlížet. Snad plány na naši první společnou noc nic nezhatí. Už mě nebaví tajné schůzky v divných podnicích a motelech. Obava z prozrazení její orientace je nepředstavitelná. Co na to řeknou ostatní?
Léta si buduje kariéru a teď o to vše má přijít, jenom protože někomu bude vadit s kým spí. Příklady odhalených mužů a žen jí zatím nepřesvědčilo. Pracují v branži, kde homosexualita je normální. Naopak, pokud někdo není čtyřprocentní považují ho ostatní za divného.
Nevím co by na to řekli u mě v práci. Zatím nemám potřebu to kolem sebe troubit. Stačí možná trochu unáhlené odhalení doma. Stěhováním to začalo a kdo ví, zda ztrátou práce neskončí. Nejblíž k prozrazení jsem byla v sobotu ráno po tančení s Radkou. Jí alkohol odboural zábrany, mě je možná ještě zvýšil.
Jana má strach z prozrazení v práci, já i mezi přáteli. Snad to neznamená skrývání do konce života. Schůzky v pochybných motelech. Láska podle pravidel těch ostatních. Přijde mi to hrozně smutné. Skoro i slzička ukápla.
„Nezajdeme po práci na dvojku?“ Sonduje Radka na obědě.
Dneska žádné řádění v baru. Jdu z práce koupit něco na mls a pak poklidit. Sámoška naproti práci má vše co potřebuji. Paní majitelka s podezíravým výrazem ve tváři kouká na můj nákup. Pak rádoby zavtipkuje o bouřlivé noci ve dvou. Lišácky přihazuje jedno balení kondomů. Tak to trefila hřebíček na hlavičku. Leda by jsme vzaly Honzu do trojky.
I tak si nejsem příliš jistá, vzhledem k jeho výhradně pánským návštěvám. Není to takový průchoďák, jaký by vzhledem k jeho andělské tváři mohl být, ale i tak už jsem tam pár pánů potkala. Jednoho dokonce jenom v boxerkách. Řeknu vám, tak napnutý rozkrok jsem dlouho neviděla. Honzovo slastný výraz dořekl to, co už pár dní vyselo ve vzduchu.
„Jsem gay.“ Odpovědí mu budiž – jsem lesba – asi spolu spát nebudeme. Ne nejspíš ne, ale to neznamená, že nemůžeme být přátelé. Zatím co on bude hořekovat nad svými kluky, já zase holkami. Výhoda nelézt si do zelí, či jiné zeleniny.
To vše mi dává jistou naději pochopení aspoň u Martina. Nevím, zda zrovna barman je ten, čí pochopení budu potřebovat. Možná ne, na druhou stranu je to začátek dlouhé klikaté a trnité cesty.
Pokojík je naklizený, misky s pamlsky připravené, stejně jako svíčky plovoucí ve vodě. Trochu to evokuje vánoce. Melancholická nálada tomu jednoznačně přispívá měrou vrchovatou. S přibývající hodinou je můj krok nervóznější. Pár minut před jejím příjezdem už létám po bytě jako smyslu zbavená.
Být tu Honza, tak by mě mohl utěšovat. V tom je jednoznačně bezkonkurenční. Zatím jsem nepotkala chlapa, který to umí tak dobře a navíc věříte jeho upřímné účasti na vašem neštěstí. Nemusí jít o nic dramatického, jako třeba meškající přítelkyně.
Sedmá hodina je pryč a Jana nikde. Hluchý telefon stejně jako zvonek u dveří. Mám jí volat? Křičet – buď statečná a nepodlehni panice – nezabírá. Slzičku na krajíčku může zastavit jenom její příjezd. Dalších deset minut se stejným výsledkem. Panika a trudnomyslnost jsou nachystané před dveřmi do mého pokojíku.
Po dalších deseti minutách mi klečí na prsou. Tedy naštěstí jenom obrazně. Přestaň ten telefon hypnotizovat a zavolej. Se slzou na krajíčku podléhám. Haló na druhé straně nevěstí nic dobrého. Není to dobré, musí dodělat nějakou práci na zítřejší poradu.
Moje – hm – dělá tečku za hovorem i vztahem. Pokud jí nestojím ani za zavolání, tak ať si hraje na schovku s jinou. Sklenička nachystaného vína ve mně mizí rychlostí světla nebo zvuku? To je jedno, před vyžahnutím celé lahve mě nemůže nikdo zachránit.
Tedy může. Barmani jsou přece dobré vrby, co jsem slyšela. Navíc pokud má Martin povědomost o Honzovi. Žádné opíjení o samotě. Jdu se setnout do společnosti. Radku bych stejně asi dneska nevytáhla, odpoledne šla na jógu, to má pak záchvat zdravého života. Málokdy jí to vydrží víc než jeden večer. Ten druhý už zase sedí v baru. Po první dvojce přemýšlí, zda si dá druhou.
Není taková ochmelka jak by to mohlo vypadat. Rekord v nepití má hodnotu 7 dní 12 hodin a 14 minut. Ten můj je o pár dní delší. Dneska na něj rozhodně útočit nebudu. Vyrážím do baru. Nezapálené svíčky zůstávají ve vodě. Otevřená láhev na stole. Smutek s naštvaností v mojí hlavě.
To vše zůstává před dveřmi. Do baru vstupuji jako jiný člověk, tedy v první chvíli mám to předsevzetí, o pocitu ani nemluvím. Martinova otázka – jak dopadlo rande – vrací zpět beznaděj, stejně jako nasranost. Vím, mladá dáma takové vulgarismy nepoužívá. Dnes večer nejsem mladá dáma.
„Ahoj, co ty tady?“ Překvapuje mě Linda, dřív než stihnu vše o sobě vyblít poletujícímu Martinovi.
To, že mám dneska rande asi někdo vyvěsil na nástěnku, nebo to poslal všem kromě mě mailem. Nebudu pátrat, kterými tajuplnými cestičkami to dorazilo až k Lindě. Víme o sobě všechno, tedy skoro všechno. Pokud před někým chcete něco tajit čtyři roky, je to docela fuška. Už od prvního dne k ní cítím něco víc, než jenom obyčejné přátelství.
Přesně tohle si necháte pro sebe, pokud nemáte zájem zbytek střední školy poslouchat narážky, stejně jako přihlouplé vtipy o lesbách. Dneska mám slabou chvilku a klidně to na sebe prásknu. Náš stolek v rohu zeje prázdnotou až na rezervační cedulku.
Další otázka míří na moje dnešní rande. Znechucená grimasa nepotřebuje komentář. Pár expresivních slov k tomu přeci jenom mám. S postupem času začínají převládat spíš zklamání ruku v ruce s beznadějí. Stejně je na tom moje přesvědčení o volbě správného pohlaví.
Vím, nemohu soudit podle jedné nepodařené schůzky. Je hodně zaměstnaná, musím mít trpělivost a nebo taky ne. Martin mezitím přináší dvojku mého oblíbeného vína. Dneska snad poslední, protože začínám pociťovat lehkou navátost. Voda bez bublinek bude fajn doplněk.
„Rozešla jsem se s Krištofem,“ ledabyle vyslovená věta.
Její pohled skrz dlouhou ofinu má parametry laserového zaměřovače frajerky s odstřelovací puškou v ruce. Nemít Xena meč, ale bouchačku může klidně sedět naproti mně.
Dnešní druhý rozchod? Nejsou erekce na slunci? Možná blbý tlak nebo rosný bod. Ne už to mám, na vině bude úplněk. Jiné vysvětlení mě nenapadá. Přípitek na svobodu a nezávislost by mohl znít trochu nepatřičně. Mě spíš zajímá důvod. Chodí spolu už od střední.
Vtípky na téma jejich svatby někdo čas od času opráší. Ani jeden z nich na ně nikdy příliš nereagoval. Třeba na to přišla řeč. Tak nepřišla, zřejmě to bude větší záhada. Dlouhá odmlka to významně podtrhuje.
„Je to složité,“ její snaha uhnout je tak průhledná.
Nemá šanci, chci vědět co je za tím. Času dost i přes pozdní stmívání. Ostatně tady svítí celodenně. To bude chtít zřejmě něco ostřejšího. Za střízliva z ní nic nevyjde. Mám trochu obavu, aby to nepřehnala. Jeden panák na kuráž a mě další neperlivou vodu. Složité to vážně asi je, nebo možná spíš rozvláčné. Vrátit nás ve vyprávění k prvnímu dni na střední není ani krátké, tím méně jednoduché. Stejně tak mi není ani trochu jasný důvod.
Místo dalšího objasnění kouká na dno malé skleničky. Zaplatíme a půjdeme tam, kde jeden pohled vydá za všechny věty. Tramvaj jedoucí pozvolna usínajícím městem není svědkem žádného převratného zjištění.
Má pravdu, dvě líbající se holky hned u vchodu vážně hodně napoví. Francouzák osobně nepovažuji za běžný polibek na uvítanou. Další holčina má svoji ruku v jejím rozkroku. Dobrá, i přes absenci duhové vlajky vím, kam mě zavedla.
Jedna věc mi rozhodně unikla. Proč právě ona? Mám snad na čele nápis – jsem lesba? Na baru zdraví pár holek včetně barmanky. Tak moment – ona je lesba?