Víkendová lesba - 1. kapitola ~ 3. část
Aug 18, 2014

Víkendová lesba - 1. kapitola ~ 3. část

Pokud něco opravdu nesnáším, tak je to vlezlost. S blbostí se člověk rodí a nemá šanci ji ovlivnit, ale vytrvalost s jakou někteří strkají nos do cizího talíře, mě dostává do obrátek. Kdyby přidala Markéta jednu jedinou poznámku, asi bych jí řekla něco od plic.

Naštěstí zařadila zavčas zpátečku. Já tak mohla klidně přejít ulici, abych zaparkovala golfový vozík do kufru a sebe zpět do postele. Nenapadá mě jiné místo, kde bych mohla strávit zbytek soboty.

Do zítřejšího poledne kdy jsem pozvaná k bratrovy a švagrové na oběd z ní nevystrčím nos, to si mohu svatosvatě slíbit. Bez větších problému naviguji svoje tělo přes koupelnu, kde odhazuji všechny i ty nepotřebné svršky, abych zamířila do potemnělé ložnice, kde budu spinkat jako mimino. Neměla bych vyslovovat taková slova, dávám si malé kázání a pak konečně ulehám.

 

Nevím, jak dlouho jsem spala a nevím, proč zůstal zapnutý mobil, ale stalo se.

„Prosím,“ mumlám neurčitě, protože jsem si nestihla přečíst, kdo volá.

„Čekám dole,“ slyším odpověď.

„Kdo, jak, proč?“ nedochází mi vůbec nic.

„Jdeme do klubu,“ vysvětluje trpělivě.

„Do klubu? Ale já nejdu do klubu.“

Začínám přicházet celé záhadě na kloub. To bude Markéta a vzala vážně svá poslední slova na golfu. Vážně nejsem ve stavu jít dneska do klubu. Chci jít zpátky do peřin.

„Jak to, že ne? Dohodly jsme se na golfu.“

Už jí někdo řekl, že je neodbytně vlezlá? Asi ne. Možná bych mohla… Ale na druhou stranu proč ne. Půjdu do klubu, kam nesmí kluci. Bude sranda.

No možná jsem se přeci jenom neměla hlásit k lesbické menšině, začínám pochybovat, zda to bylo modré. Na druhou stranu polibek od Markéty nebylo něco, po čem bych měla gastro tento problémy.

„Co se dohodne na golfu, beru vážně,“ hledám cestičku jak neztratit tvář a přitom využít jejího pozvání poznat nový pro mě neznámý svět.

„Bezva. Čekám.“

„Pojď nahoru,“ říkám číslo vchodu a pak i patro.

Než vyjede výtahem, mám chvilku, abych si opláchla obličej a zjistila, že nemusím uklízet před příchodem první návštěvy, která není rodinná.

Jenom nevím co na sebe.

„Co si mám vzít na sebe?“ chci poradit.

„Ty?“ prohlédla si každý záhyb mého skoro nahého těla. „Cokoliv. Můžeš jít klidně v pytli za bramboru a stejně tam budeš nejhezčí.“

Tak nevím, jestli je to poklona nebo mě začala balit.

„Nemůžeš být konkrétnější?“ zkouším z ní vyrazit, v čem chodí lesby ven.

„Máš kostkovanou košili a hodně široký kalhoty?“ Kouká mi přes rameno do skříně.

„To snad radši ten pytel,“ kroutím bezradně hlavou.

„Vem si něco pohodlného,“ usedá na okraj postele, aby mohla sledovat každý můj pohyb.

Začínám pochybovat, zda to byl dobrý nápad. Nejsem zvyklá na okukování obecně je lhostejné od jakého pohlaví. Od chlapů mi to přijde tak nějak automatické a občas dost nechutné. U holek pak sleduji závistivé pohledy, když ulovím nebo si nechám ušít něco vážně hezkého.

„Šaty nebo kalhoty?“ začínám s výběrem.

„Rozhodně šaty,“ směřujeme mě.

„Krátké nebo dlouhé?“ stojím před řadou ramínek.

„Rozhodně krátké,“ cítím, jak její pohled sjel k mým dva dny neholeným nohám.

„Světlé nebo tmavé?“ dostávám se k poslední části výběru.

„Nevím,“ přiznala.

„Tmavé,“ sahám po svých oblíbených černých se stojáčkem, bez rukávů a s malým rozparkem na levém stehnu.

Délka lehce nad kolena mi přijde akorát. Co už tak akorát není, je Markéty okukování. Připadám si jako nahá v trní. Možná mi chybí přirozený kontakt se stejným pohlavím, vzpomínám na společné sprchování po volejbale, které nebylo nepříjemné.

„Hraješ volejbal?“

„Už moc ne. Proč?“ překvapila jí moje otázka.

„Jenom tak mě to napadlo.“

Nechávám si pro sebe své myšlenkové pochody. Ještě bych jí mohla vyděsit nebo spíš navnadit a to vážně nemám v úmyslu. Chci si užít večer plný nových lidí, tedy žen, aniž bych musela řešit dotěrné otázky, kde mám chlapa.

„Kolik mám času?“

„Kolik chceš,“ našla si pohodlnou polohu spíš v leže než v sedě.

„Bezva. Jestli chceš něco k pití, posluž si.“ Ukazuji na bar v obýváku po cestě do koupelny.

Přeci nepůjdu ven s neoholenýma nohama a pak si nejsem jistá, že po golfu proběhla sprcha. Nejspíš ne, skládám dopoledně odpolední střípky. Marná snaha. Nevybavilo se mi než dva Tomášové, kteří nás chtěli sbalit a proto teď „musím“ do dámského klubu.

Jak říkala babička vše zlé, je pro něco dobré. I když mám čtyři křížky na hrbu, pořád mám co objevovat. Během mydlení a holení všech možných stále zarůstajících míst nemám čas myslet na nic jiného. Dokonce ani při oblékání, kdy ze mě Markéta nespustila oči, neřeším nic z toho, co mě čeká.

„Můžeme,“ oznamuji slavnostně jako bych šla na maturitní ples.

„Pecka,“ hodnotí moje skoro hodinové snažení o zkulturnění.

Až teď mi došlo, že má kalhoty, tílko a rozepnutou košili s krátkým rukávem.

„Neměla bych se převléknout?“ ukazuji na ni.

„Ať tě to ani nenapadne,“ hrozí se další hodiny, o níž by se zkrátila návštěva klubu. „Takhle je to dokonalé.“

Nevím, jestli dokonalé, ale rozhodně neudělám ostudu.

Mám pocit, že během cesty sledovala víc rozparek na mých šatech než provoz. Naštěstí jak už to tak bývá, není v létě o víkendu po setmění přecpáno ani na těch nejfrekventovanějších místech. Tak jsme ve zdravý dorazily ke dveřím vedoucím do podzemí.

Podle mediálního obrazu bych netypovala homosexuální komunitu jako nechtěný underground.

Když mě popostrčila do dveří, za nimiž je jiný svět, asi by nedokázali změřit krevní tlak. Tolik zvědavých a mlsných pohledů jsem v životě neviděla.

Sabine d'Iable
Sabine d'Iable

V říjnu 2011 přidala na popud své kamarádky další Povídky pro Transky. Od povídek byl jen krůček k první knížce, kterou vydala o rok a měsíc později. Kromě psaní se věnuje osvětě a podpoře Trans komunity v Čechách. Je šéfredaktorkou e-zinu transgender.cz, který spoluzakládala v roce 1999.