Víkendová lesba - 1. kapitola ~ 4. část

Než dojdu k baru, kde si musím dát něco procentně hodnotného, mám celkem jasno v tom, že jsem tu jediná v šatech, sukni, prostě jediná bez kalhot. Pokud jsem měla při oblékání před Markétou pocit nahé v trní, tak teď jsem vyhynulý exemplář ve vitríně Národního musea.

„Jednoho Jacka,“ hlásím sotva dojdu k baru a světe div se, nikomu nevadí, že předběhnu asi dvacet holek čekajících na své pivo.

„Na podnik,“ směje se na mě z poza pultu platinová blondýna s piercingem nad pravým okem, v nose, v uších a jak nelze přehlédnout tak i v jazyce.

„Tak to přijdu ještě jednou,“ zkouším z ní vyrazit další pití.

„Klidně dvakrát,“ mrká na mě.

Bezva. Pití bych měla vyřešené a teď ještě kam si sedneme, když je tu narváno. Dneska nemám na to strávit celý večer u stolku bez barové židle.

„Taky jsi mě mohla varovat,“ otáčím se za sebe, kde tuším Markétu.

Místo ní tam stojí dvojice kluků s vypoulenými hrudníky v kostičkovaných košilích.

Aha proto se mě ptala, jestli mám kostičkovanou košili, zřejmě je to poznávací znamení. Kromě totální obměny šatníku bych musela strávit pár dní v tetovacím salonu a v železářství.

Holka kam si to vlezla, začínám proklínat celý dnešní den. Když to vezmu do důsledku, tak bych měla spílat Veronice, která mě namočila do golfu a pak i prvního turnaje, kde s námi hrála Markéta.

„Ahoj já jsem Marcela,“ cítím cizí ruku na svém pozadí. „Jak se máš?“

Asi bych měla začít volat o pomoc, ale není komu, protože nikdo z mých kamarádů, známých a hlavně rodiny nemůže ani tušit, kde právě trávím teplou sobotní noc. S důrazem na slovo teplou.

„Až do teď to bylo dobrý,“ snažím se odpálkovat na ježka odrbané individuum, u něhož nejsem schopná rozpoznat pohlaví, ale protože sem chlapy nesmí, tak to bude nejspíš… Já to slovo prostě nevyslovím a nechápu, jak se sebe může udělat něco tak odpudivého.

„Mohla bys sundat svojí ruku z mýho zadku?“ chci dokončit naší odluku od polibku, k němuž se chystá a od ruky na mé sedací části.

„Co to s nimi je?“ snažím se vyrazit z Markéty vysvětlení chování holek kolem, protože začínají připomínat vosy poletující kolem kelímku sladké limonády.

„Jsi jak přízrak,“ mrkla na mě, „holky v sukních sem nechodí často.“

„Ty jedna,“ mám sto chutí použít hrubou sílu, ale nakonec skončím u zaťaté pěsti, kterou chytí a políbí.

Než stihnu zaprotestovat, přitáhne si mě k sobě a vysaje moje rty. Taková drzost, chci vypadnout a zapomenout, že jsem tu kdy byla, ale něco je jinak. Místo hromady pohledů sledují čirý nezájem.

„Co to?“

„Teď jsi moje,“ mávla na barmanku a pak mě odtáhla ke stolečku s rezervačkou, stojícím u rohu, kam nepadá moc světla.

Dokonce je tu díky sníženému stropu i méně hluku.

„Ať vám to vydrží,“ popřála barmanka, když přinesla dalšího panáka a Markéty vodu.

„Tak na nás,“ pozvedla zelenou láhev.

„Není žádné my,“ odmítám pokračovat v téhle frašce.

Připouštím, že jsem byla zvědavá, jak to funguje mezi holkami. Minulý čas je velmi výstižný, protože zjištění přineslo hrozné rozčarování. Není v tom ani trocha romantiky spíš moře tetovacích barev, gelu a vytahaných kalhot.

Kam se poděla ženská jemnost?

„Škoda,“ odtáhla se a nasadila podobnou masku jako ostatní, když mě políbila.

„To vás učí v nějakým kurzu?“

„Co?“ vyhrála zvědavost na uražeností.

„Tyhle masky,“ upíjím ze skleničky, „vypadáte všechny stejně a tím nemyslím jenom oblečením.“

„Ne,“ vzala láhev a vyrazila k baru.

Bez pozdravu, bez rozloučení, ale s definitivním výrazem ve tváři. Mohu si oddechnout, protože zašla o dost dál, než mi bylo milé.

Nejspíš jsem zavdala příčinu k takovému chování, začínám se cítit jako oběť znásilnění, i když došlo jenom k nepochopení toho co je zábava a co život sám.

„Je tu volno?“ slyším vedle sebe zastřený hlas.

„Asi jo,“ nemám chuť zjišťovat, kdo se ptá, za to mám chuť na zbytek skleničky.

Začínám si připadat jako mořeplavec, který narazil na ostrov, kde nikomu nerozumí a kde ho vůbec nechtějí, jenom to ještě neví. Nejvyšší čas zvednout kotvu, chytit taxi a zaplout zpět do pelíšku.

„Nelezu někomu do zelí?“ poskládala bruneta se sportovním sestřihem své dlouhé tělo na o pár čísel menší židli, než by potřebovala.

„Do zelí? Co je to za výraz?“

„Nemohla jsem si nevšimnout té scénky,“ mrkla směrem k baru, „a tvé reakce“.

„Pochybuji, že je tu někdo, kdo to neviděl.“ Chci ukončit rozhovor, zaplatit za panáky a zmizet.

„Nechceš se projít?“ vábí mě zastřeným hlasem schovaným pod šátkem obepínajícím dlouhý krk.

Dlouhé prsty nervózně klepající do desky stolu prozrazují, jak moc nechce slyšet ne. Bojí se odmítnutí víc než já setrvání v tomhle potemnělém klubu.

Procházka vlahým večerem s někým kdo už jenom svou výškou budí respekt? Proč ne. Možná budu mít čas urovnat si myšlenky.

„Proč ne. Jenom zaplatím.“

„Vyřízeno,“ mávla na servírku.

První návštěva dámského klubu, první pozvání od holky k procházce a nesmím zapomenout na první zaplacení útraty. Co mě ještě čeká poprvé? Pusa už to nebude, tu jsem si odbyla s Markétou. Není pusa jako pusa, usmívám se, když míjím zamračenou parťačku z golfu.

„Ty zmije,“ neodpustí si zasyčet, když kolem ní projde můj doprovod.