Sisi pohlédla při chystání oběda z okna, kde zahlédla doktora kráčejícího zpět do města. Vlastně ani neví, co čekala od jeho společnosti při snídani. Možná nechtěla jíst sama nebo počítala, že prozradí nějakou historku o zámku. Kdyby řekl cokoliv, ale on začne o počasí. Docela ji zklamal.
Místo dalšího přemítání nad snídaní v altánku, jde do sklepa pro brambory, které dostává od jednoho ze zemědělců, jemuž pronajímá část polností patřících k zámku. Když ho poprvé potkala, přišel se zajímavým nápadem že, jí bude místo peněz dodávat čerstvou zeleninu. Od té doby stačí zavolat a druhý den má vše co potřebuje.
Po návratu ze sklepa vyndala z poličky ručně nadepsanou obálku. Nalila si zbytek vína, jímž před chvílí podlila rybu a usedla ke stolu. Položila obálku před sebe. Upila ze skleničky. Ví, co jí čeká, jenom neví, zda to chce podniknout. Vyměnila rušný městský život za klid vycházející z každého lístku či vlnky.
Netouží po bujarém životě, který dřív vedla. Něco se změnilo. Možná přestala doufat, že ještě potká vysněný protějšek. Není divu, když projela půlku světa a nic. Žila v nespočtu měst. Prošla snad všechna místa a nic. Jedno velké nic ubírající tolik životní síly, o níž nechce dál přicházet. Teď má vysněný zámek a spoustu plánů. Nepotřebuje hledat zpřísněnou duši, která zřejmě neexistuje. Zvysoka kašle na tvrzení, že každý člověk má svůj protějšek. Ona ho nemá a basta. Lhostejno, že bude jako jediná pod sluncem.
Odložila neotevřenou obálku zpět. Nastavený časovač, který jí upozorní, až bude ryba připravená. Teď půjde do vedlejší místnosti zařízené jako pracovna, aby pokročila v přípravě plánů na opravu vodního příkopu. Tomu jedinému bude věnovat svoji energii. Pevné odhodlání při prohlížení původních plánků přerušil zvonek z kuchyně.
„Ryba,“ skoro vyjekla.
Odložila starý nákres, aby mohla zkontrolovat rybu obklopenou hromadou zeleniny. Dolila do pekáče vodu, zavřela dvířka a šla zpět do pracovny. Koutkem oka zahlédla plánek zahrady, jejíž trosky jsou na opačné straně než padací most a část parku s opraveným altánkem.
„Neboj, na tebe taky dojde,“ vzala do ruky onen papír.
Není ráda, že má z koupelny pohled na ten zbídačený kus země, ale musí postupovat systematicky, jinak by vše rozvrtala a nic nedokončila. Po venkovní renovaci zámku je na řadě příkop, no a po něm zahrada. Vnitřek bude dělat postupně, až pro jednotlivé místnosti najde nové využití.
Druhé zvonění z kuchyně přerušilo přemýšlení, k čemu by mohla využít druhé křídlo. Zatím stále vítězí malé museum, které ji přijde jako nejlepší způsob, jak se podělit o všechnu tu nádheru.
Ještě chvilku nechá rybu vystavenu žáru. Pohlédla z okna přes vodní příkop širokým průsekem mezi dvěma lesy, jenž se jí ztrácí na horizontu.
„Proč ten les vysekali?“ přemýšlí při pohledu ven.
Místnost vedle vstupu do zámku, kde má kuchyň, sloužila jako sklad. Nikdo tu nebydlel, ani v patře nad ní. Tak to nebylo kvůli výhledu. Stromy jsou zde dost daleko, aby mohly stínit. Pokračuje v detektivní práci. Dokonce kvůli tomu vyzpovídala pár starousedlíků. Nikdo neznal důvod. Vyslechla si jenom pár šílených dohadů. Bohužel nic smysluplného.
Vůně ryby jí donutila věnovat pozornost přípravě oběda. Je hotov. Soustředění na kosti ji vytrhlo z přemýšlení nad otevřením obálky a dalším postupem renovace zámku. Poslední sousto zmizelo mezi jejími úzkými rty. Odložila talíř do myčky.
„Je čas na odpolední odpočinek,“ pronesla polohlasně a po točitých schodech vystoupala do horního patra.
Prostorná ložnice zabírá prosto jako kuchyně s pracovnou. Orientace na jih a západ ji po ránu ušetří prvních paprsků, ale ne moc dlouho, aby neprospala celý den. Znovu pohlédla do lesního průseku, pak na altán stojící vpravo. Právě do něj vstoupila mladá dvojice.
Když se řemeslníci pustili do výměny původních sloupků, nalezli na nich nespočet vyrytých srdíček. Nejspíš ve městě nebude jediná manželská dvojice, která by v něm neměla alespoň jednu schůzku.
„To je tak romantické,“ povzdechla si, když brala z police rozečtenou knihu.
Přes neochotu hledat svoji životní lásku rozhodně nezanevřela na milostné příběhy. Jeden takový právě čte. Místy jí přijde trochu moc sladký, přesto sem tam nějaká ta slza ukápne. Je to prostě doják – řekl by její syn, pokud by nějakého měla.
Místo přemýšlení nad tím co dělá dvojice v altánku, otevřela knihu. Fantasie nakonec zapracovala úplně stejně. Jenom v trochu jiném obsazení. Velmi často vyměňovala autorem dané figury za své vlastní. Přišlo jí to ještě dráždivější. Přečetla sotva pár stránek, když jí začala padat víčka. Odložila knihu a pokračovala ve vlastním příběhu.
„HALÓ!!! Je tu někdo?“ vzbudilo ji hlasité volání.
Vyskočila z postele a vyhlédla z otevřeného okna na nádvoří, odkud přicházelo nečekané volání.
„Co si přejete?“
Kdyby věděl, že kromě té rozhalené bílé o pár čísel větší košile, na sobě nemá nic jiného, nejspíš by odpověděl úplně jinak.
„Hledám práci a ve městě mi řekli, že byste mohla potřebovat mužskou ruku.“