Jeho silné paže jistě kus práce zastanou, jenom neví, co s modrýma očima, v nichž nepochybně pár žen utonulo. Je to dilema.
„A co umíte?“ zkouší zájemce o práci vykloněna z okna své ložnice.
Nemohla si nevšimnout, jak jeho oči sjely k jejímu výstřihu. Tipla ho celkem správně. Je to ten lehkovážný typ, který dlouho nikde nevydrží. Něco málo odpracuje, trochu si zalaškuje a jde o dům dál. Jenom neví jak zjistit zda bude víc pracovat nebo laškovat?
„Všechno,“ prohodil sebevědomě.
A nic – dodala si sama pro sebe. „Počkejte, jdu dolu.“ Po cestě si natáhla volné bílé kalhoty a na košili zapnula pár knoflíků.
„Pojďte dál,“ pozvala ho do kuchyně.
„Co vám mohu nabídnout?“ ukázala na židli u stolu, kde před pár hodinami sama obědvala.
„Stačí voda. Co byste o mě ráda věděla?“ převzal aktivitu.
Místo odpovědi natočila do skleničky studenou vodu a podala mu ji. Pak jenom pokrčila rameny, čímž ho vyzvala, ať začne. Mohla si vzít ztracenou iniciativu, ale chce ho poznat. Nejlepší způsob jak toho docílit je nechat mu dostatek prostoru. Většina mužů se v opačném případě cítí být ohrožena. Jistě ne fyzicky, ale jejich ego trpí. Teď má přesně tolik prostoru kolik potřebuje.
Vyjmenoval všechny činnosti, které ji v souvislosti s prací na starém domě mohly napadnout. Je to hotový všeuměl. Dostala nutkavou chuť vyzkoušet zda si jenom nehoní své propocené tílko.
„Můžeme to zkusit,“ připustila na konci jeho chvalozpěvu.
Stála naprosto klidně opřená o kuchyňskou linku s rukama podél těla. Neprozradila nic, z čeho by dokázal usoudit jaká je, naproti tomu on toho o sobě prozradil víc, než chtěl. Ať tak či tak, není to nikterak přívětivý obrázek. Třeba jí zítra přesvědčí o opaku, nechce nad ním lámat hůl.
„Tady budete spát,“ odvedla ho do druhého křídla.
Zarazila ho hromada nepoužitého stavebního materiálu kolem, které bez povšimnutí prošla do další místnosti, jenž není zavalena všemožným harampádím.
Ukazuje na skládající lehátko v zadním rohu. Tohle bude jeho domov, pomyslel si nepříliš nadšeně. Čekal, že jí okouzlí svým ledabyle udržovaným vzhledem. Pár dní neholené strniště na tváří stejně jako rozcuchané vlnité vlasy mu dodávají punc svéhlavého rebela.
Neskrývá své zklamání nad místem, kam ho chce uklidit. Horší by mohlo být jenom mezi harampádím vedle.
„Večeře bude v sedm,“ ponechala ho napospas jeho rebelující povaze a složenému lůžku.
„Nejspíš mě jenom zkouší,“ ulevil si, když za ní zapadly venkovní dveře.
Krosnu hodil do kouta a začal přemýšlet, kde bude spát. Dokonce jej napadlo přespat na cestě, po níž chodí lidé z města. To by jí udělalo pěknou reklamu – zasmál se.
Třeba je podivím a nebude jí to vadit. Mohla by ho potkat i horší varianta, že místo pomsty pro trochu té hrdosti přijde o práci na několik měsíců. Spoustu práce už před ním někdo udělal, ale další hromada ještě zbývá.
„Hlavně, aby měla dost peněz.“ projevil další obavu.
Poslední zaměstnavatel mu dluží pár tisíc franků, které z něj už nejspíš nikdy nedostane. Zase naletěl na plané sliby. Tentokrát bude chtít peníze každý večer na dřevo, jinak nedělá. Pevně rozhodnut o dalším postupu, rozbalil lehátko a z krosny vytáhl spacák.
Sisi po návratu do kuchyně začala přemýšlet co mu připravený k večeři. Vlastně ani neví, jak se jmenuje. Celé se to seběhlo trochu moc rychle nebo možná vyšla ze cviku. Před pár lety by za poloviční dobu získala dvojnásob informací. To že ji vzbudil, není žádná omluva.
„Mohla bych mu nabídnout zbytek ryby,“ přemýšlí nahlas.
Hned ten nápad zamítla. Nezbylo jí dost pro oba. Počítala s ní na svůj zítřejší oběd. To bude další problém. Nenakoupila dost surovin a zítra mají zavřeno. Asi ho bude muset vzít na oběd do hospody.
„A co železné zásoby?“ klepla si do čela.
Úplně zapomněla na pár kuřat, krůt a kus jehněčího co má v mrazáku. Vida konečně využije svého obezřetného před zásobení pro případ opravdu nepříznivého počasí, které naštěstí za celou dobu co tu bydlí, ani jednou nepřišlo. Nic méně zásoby čas od času vhod rozhodně přišly.
Zítra bude kuře, rozhodla definitivně. K večeři dostane zeleninový salát. Nebude ho na noc vykrmovat, protože by se mu nechtělo do práce a poslední co potřebuje je další flákač. Stačila jí ta banda od stavitele.
Při krájení rajčat zahlédla doktora na večerní procházce s oběma vnoučky. Neunikl jí jeho pohled na bránu vedoucí do zámku. Otázkou zůstává, proč působí stejně smutně jako ráno. Možná jí chtěl něco říct a sbíral odvahu tak dlouho až odešla domu.
Pohled na hodiny ji uklidnil. Do večeře zbývají dvě hodiny, tak může odložit nůž a vyrazit za prošedivělým staříkem obletovaným dvěma malými nezbedy.
„Dobrý podvečer,“ překvapila ho za altánkem.
„Dobrý,“ otočil pohled jejím směrem, „pozdravte kluci.“
Vnuci přidaly jednohlasné – dobrý den – jak se na dvojčata sluší.
„Mohu se přidat?“
„Jistě.“
Kluci vyrazili napřed. Během neustálého pošťuchování nezapomněli sledovat dědu a zámeckou paní. To oslovení zdědila po poslední zesnulé šlechtičně. Nikdo nevnímal, že není urozeného původu. Ostatně tituly vzaly za své po dobití Bastily. Přesto punc jisté výjimečnosti zůstal, tedy spíš domu než přímo jejich obyvatelům. Ti postiženi odleskem zapomenuté slávy požívali přirozenou autoritu svých předků.
„Hrajete golf?“ našel doktor konečně zdánlivě zajímavé téma k hovoru.
„Jednou jsem to zkusila,“ připustila.
Samozřejmě hrála víckrát, ale co odešla z města, nedržela hole v ruce. Navíc tuší kam doktor směřuje. Vytáhne ji na nedaleké hřiště, kde se úplně ztrapní, protože teď řekne, že to umí a pak trefí leda vodu.
„Sháníme čtvrtého do party. Za měsíc hrajeme první turnaj.“
„Nic neslibuji,“ připustila možnost jít si zahrát, „dneska přišel mladík, co mi chce pomoc s domem. Nevím, jestli bych ho tam mohla nechat samotného.“
„Teď je tam sám,“ usmál se na ni.
„Víte jak to myslím.“
Jenom přikývl a pak zavolal na kluky, že půjdou zpět domu, protože světla v lese kvapem ubývá. Sisi také bude muset zpět. Nemá hodiny a nerada by řemeslníkovy připravila pozdě první večeři. Třeba už tam nebude, napadlo ji. Když vezme v úvahu, kde si přál strávit noc a kde ji nakonec stráví, nebylo by divu.
„Zítra jedeme trénovat,“ nabídl doktor odvoz na cvičnou louku.
„V kolik?“
„V sedm ráno?“
Zahlédl stín pobavení. Pro většinu lidí ve městě je to nekřesťanská hodina, pokud mluví o nedělním ránu. Pokud chce ve svém věku trénovat, nepojede tam v pravé poledne.
„U vás?“ zastavila před můstkem.
„Ano. Dobrou noc.“
„Dobrou noc.“