Zámecká paní - 1.kapitola ~ 5.část

Doktor vyrazil s vnuky k domovu. Chvilku sledovala tři odcházející postavy, než její pohled sklouzl do vody, kde se začalo odrážet zapadající slunce. Musí jít dodělat večeři. Prošla přes sklopený můstek, který vytáhne až po jídle. V potemnělé kuchyni zahlédla proti oknu shrbenou postavu. Stiskla vypínač.

„Co tu děláte?“ zvedla hlas a obočí.

Shrbená postava sebou trhla. Řemeslník si začal chystat večeři. Přesněji řečeno pokračuje tam kde Sisi skončila.

„To jsem se lekl,“ přiznal překvapení, které ho málem stálo konečky prstů.

Odložil nůž a zapřel ruce o desku. I přes nátělník poznala napnuté svaly, které prozradily, že to leknutí nehraje. Vážně ho vyděsila. Mohlo to s ním praštit, uvědomila si svou přehnanou reakci na jeho v pád do jejího světa.

„Co tu děláte?“ trvá na zodpovězení své otázky.

Mít po ruce pistoli už by ji cítil na svém zátylku. Otočil k ní hlavu. Její přimhouřené oči působí opravdu zlověstně. Nechtěl by ji potkat při procházce okolním lesem. Nervózní třes konečně opustil jeho dlouhé úzké prsty.

„Večeři,“ zasyčel.

Nelíbí se mu její nepřátelský tón. Není zvyklí na podobné jednání ani na podezření, že chce něco ukrást.

„Proč si nerozsvítíte?“ prohodila mnohem přívětivěji po cestě k pracovní desce.

Nestihl udělat téměř nic, asi dorazil chvilku před ní, zjistila, když zkontrolovala stav dnešní večeře. Dokrájela zbývající zeleninu. Připravila zálivku, rozpekla dvě velké bagety a připravila vše na uklizený stůl.

„Nestihli jsme se představit. Já jsem Sisi.“ Podala mu ruku.

„Pascal,“ stiskl její ruku a usedl ke stolu.

„Než půjdete spát, ujasníme pár pravidel. Nechci, abyste v tom křídle chodil jinam než do kuchyně a koupelny.“ Ukázala na dveře vedoucí do koupelny používané výhradně dělníky. Je na opačné straně než pracovna.

„Výplata bude v pátek večer. Víkend máte volný. Začnete v pondělí dopoledne. Nějaké otázky?“

Nedala mu příliš prostoru k případnému smlouvání ohledně podmínek práce. Není zvyklá smlouvat. Jednou platí, tak určuje pravidla.

Působí klidně přes to dost agresivně, zhodnotit svoji novou šéfku. Nemá rád tento typ žen. Jsou si příliš jisté sami sebou a hlavně vždycky mají pravdu. Bohužel má v peněžence posledních pár franků, tak nemá moc na výběr.

„Žádné,“ dopíjí sklenici vody, „uvidíme se zítra odpoledne.“

Má pocit vítězství, tak odchází středem. Typický chlap, usmála se. Má sto chutí vyhodit toho samolibého floutka. Bohužel se jí nedaří v okolí sehnat někoho, kdo byl schopný pokračovat v rozdělané práci. Do zimy chce mít hotovou větší část interiérů a na to sama nestačí. Pár dovedností už okoukala, ale jde to příliš pomalu. Pokud umí alespoň polovinu toho, co říká, bude to pro něj hračka. Ráda mu vypíše každý šek, za nějž dostane odpovídající práci.

Než odešla z kuchyně, pohlédla na stále zalepenou bílou obálku. Teď nechce řešit dilema, které jí čeká, až obálku rozlepí, tak raději zhasla světlo a vyšla do patra. Vešla do své koupelny, jenž je přesně nad tou vedle kuchyně. Navrhla toto uspořádání z čistě praktických důvodů. Tím, že si vymyslela dvě koupelny nad sebou a hned vedle kuchyň, ušetřila hodně peněz za nový rozvod vody. Stejně úsporně vyřešila odpad směřující do nedalekého septiku.

„Musím zvednout most,“ vzpomněla, než vstoupila do sprchy.

Znovu sešla po schodech, aby uslyšela známý rachotivý zvuk. Najednou ji polil nepříjemný pocit, protože je tu s ním zavřená. Pokud ji bude chtít zabít, nemá kudy utéct. Spuštění mostu není tak rychlé.

Žádný řemeslník tu do teď nespal. Vlastně tu kromě ní od nastěhování nikdo nespal.

Nepříjemně tísnivý pocit ji provázel celou noc. Nemohla usnout. Pořád se převalovala sem a tam. Dokonce ani prášky nezabraly. Když konečně usnula, tak jí vzbudil nařízení budík.

„To jsem zvědavá, co odpálím,“ protáhla se a pohlédla na dřevěný strop.

Poslední dobou neřešila, zda je pracovní den nebo víkend. Absence práce ji přivedla do stavu permanentního volna. Přesto se snažila dodržovat pravidelný životní rytmus, který teď Pascal narušil.

„Neměla jsem ho přijímat, neměla jsem souhlasit s golfem,“ povzdechla si při cestě do kuchyně.

Ani si neuvědomila, že na sobě má jenom volnou bílou košili zapnutou dvěma knoflíky. Ledabyle přehodila vlnité zrzavé vlasy dozadu.

Pohlédla ven kuchyňským oknem jako by chtěla zahlédnout rosu stékající po stéblech trávy. Nepřítomný pohled přerušilo syčení zapnutého kávovaru. Z lednice vytáhla zbytky zeleniny a ze spíže poslední dvě dlouhé bagety.

„Zítra ráno musím na nákup,“ svraštěné obočí prozradilo, jak moc se jí nechce.

Dnes žádná snídaně v altánku. Vzala si hrnek s bagetou zpět do ložnice. Pohodlně usazená zpět ve své posteli začala ulamovat z bagety vyčnívající kousky zelí. Sevřela kouřící hrnek kávy jako by měla potřebu zahřát zkřehlé tělo. Není zkřehlá jenom nevyspalá.

Za půl hodiny má být před doktorovým domem. Je na čase trochu zrychlit. Večer při řízení budíku zvažovala, zda si přispat nebo mít víc času pro klidnou snídani. Nakonec nemá ani jedno. Odložila hrnek, ukousla první sousto a vyrazila do koupelny.

Opláchnutý obličej přispěl k rychlejšímu procitnutí. Stále se vracející únavu sice neodvrátil, ale snad jí pomůže během necelých třiceti minut překonat vzdálenost mezi zámkem a doktorovým domem. Ukousla další sousto. Ze skříně vytáhla golfové kalhoty po nich také její nejoblíbenější tričko. Nesmí zapomenout na sportovní podprsenku. Sáhla do vrchní poličky.

Chvilku přemýšlí, zda šedé kostičkované kalhoty jsou vhodné k béžovému tričku. Proč ne, mávne rukou. Z horní police vytáhla firemní kšiltovku. Jen tak tak protáhla všechny svoje vlasy okem v zadní části čepice. Vždycky se jí líbilo, když vlasy plápoly nad páskem stahujícím čepici, aby neklouzala po hlavě.

Pohlédla do zrcadla – ano tak to může mezi lidi. Trocha make-upu, obarvit řasy a může vyrazit. Musí uznat, že na padesátnici má pořád šmrnc. Sice její celá léta udržované tělo ztrácí trochu ze své pružnosti, ale to teď dožene.

Vše co dělá, chce dělat na plno a u golfu to není jinak. Když před pár lety poprvé propadlo kouzlu společenské zábavy, moc často jí v kanceláři nezastihli. Málem vyhlásila bankrot. Tehdy byla poprvé nucena pověsit hole na hřebík.

Prošla spokojeně kolem zrcadla. Zadek má trochu větší, než mívala, ale mohla dopadnout mnohem hůř.

Když zamkla dveře vedoucí z kuchyně ke schodům do patra, uslyšela za zády šramocení. Vložila klíče do sportovní taštičky vedle peněženky a energetické tyčinky, jejíž popruh si přetáhla přes hlavu. V polovině kuchyně zahlédla po půl těla oblečenou postavu s ještě více rozcuchanými vlasy. Musí být náročné udržet to vrabčí hnízdo v jakémkoliv přijatelném tvaru, pousmála se nad vlastními neposlušnými pramínky protaženými nad stahovacím páskem čepice.

„Dobré ráno,“ pozdravila mžourajícího Pascala.

Po ránu vypadá vážně příšerně. Nemá čas zjišťovat, zda je opilý, což by vysvětlilo jeho kdoví čím pokřivený obličej. Většina lidí vypadá po ránu více či méně děsivě, ale on vypadá víc než děsivě. Jako by proflámoval několik posledních nocí a teď hledal ingredience pro osvědčený vyprošťovák, který ho zbaví té šílené bolesti mezi ušima.

„Dobré,“ nesrozumitelně zahuhlal, aby podpořil její teorii.

„Snídani máte na stole,“ ukázala na bagetu.

Nečekal na další slova a zapadl do koupelny.

Vyšla z obytného křídla spustit padací most. Má pár minut k dobru, takže žádný stres. Po cestě do města potkala první lidi až mezi domy. O víkendu tak brzo moc lidí do parku nechodí.

„Dobré ráno,“ pozdravila trojici nakládající hole do vozu.

„Dobré ráno.“ odpověděli.

„Já jsem Chantal,“ podala jí ruku advokátova žena.

„Sisi, těší mě.“ Přijala nabídnuté tykání.