Popravdě nechci potkat vůbec nikoho. Nechci s nikým mluvit, chci zmizet v nějaké černé díře a vrátit se, až bude vše a hlavně ona pryč. Chci se vrátit k nudnému životu jaký jsem žila. Po ničem jiném teď momentálně netoužím.

Podá mi skleničku a nabídne rozpitou láhev. První deci ve mně zasyčí jako bych byla na poušti. Skoro! Za celé odpoledne jsem nic nejedla a ani nepila. NEJEDLA! Měla bych se krotit nebo budu na plech dřív, než řekne lesba.

Mám či nemám, to není to oč tu běží, ale… No vlastně tak trochu jo. Potřebuji útočiště, protože tu nemohu chodit kolem dokola celý den a celou noc a kdo ví jak dlouho ještě. Udělám ještě jedno kolečko, jako bych se chtěla ujistit, že mě nikdo nesleduje a pak zazvoním.

Moje drahá Soňa přišla s tím, že bychom si mohly pořídit služku. V řeči jejího kmene to znamená, že je to hotová věc a nehodlá o tom polemizovat. To za prvé a za druhé… Proč řekla služka, rozhlédnu se kolem sebe. Jednak je tu naklizeno, protože je na to pedant a druhak se služka už neříká. Byla by to spíš paní na úklid nebo tak něco.

Ležím v posteli a jediné na co dokážu myslet je její tělo. Její dokonalé křivky, které vystupují ze tmy jako bych koukala na zatmění slunce. Jenom hledím s němým úžasem a nemohu uvěřit, že já a ona. Sice to vypadá, že jsme na sebe tak trochu zbyly, ale já věděla od prvního pohledu, že je ta pravá.