Než se stihnu po snídani pohodlně uvelebit uslyším za sebou šramot. Chtěla bych říct povědomí, ale zase tak často tu nebývám. Navíc nejde mým směrem, takže mi to může být jedno.

Sedím na verandě empírového zámku v bílém proutěném křesle a hledím na okolní klid. Někdo by to popsal jako zelené peklo přerušované bílými cestičkami, které vedou do ráje. Pro mě je to jen kulisa, která odděluje včerejší noc od dnešního rána.

Jste těhotná…! Jsem těhotná!!! Petra vychází od doktorky a sestřička se tváří jako by vyhrála v loterii. Nejenom že nevyhrála v loterii, ale ještě přemýšlí, jak se to mohlo stát…, vždyť si dávala zatracenýho majzla. Dokonce kvůli tomu začala brát i antikoncepci. Chtěla by se té malé nehodě zasmát jako neposkvrněnému početí. Což je v jejím případě dost velký protimluv.

Popravdě nevím, proč mě napadlo pozvat Tifany na vernisáž obrazů mojí bývalky. Vlastně nevím, proč mě napadlo ji pozvat kamkoliv, proč mě napadlo jí vůbec volat. Možná v tom byla samota, možná chuť poznat něco či spíše někoho nového.

Jsem někde, kde bych nechtěla být bez někoho, s kým bych chtěla být – no, blbější už to být nemůže. Přestávám sledovat lidi kolem sebe. Přemýšlím, jak nenápadně zmizet, a nemusí to být zrovna po anglicku. Už chci zamířit zpět ke dveřím, když ucítím povědomou vůni.

Stojím před autem ve včerejších šatech a mám jít na schůzku s kdoví kým. Těžko si mohu vymyslet lepší program na sobotní odpoledne. Pochopitelně napíšu, že ano. Mohla bych zavolat, ale proč přijít o překvapení?

Rána bývají krušná, hlavně ta po propařené noci. Někdy má člověk problém si vzpomenout, co a s kým vlastně dělal. To se mi naštěstí moc často nestává, ale dnes si jako na potvoru nepamatuji ze včerejší noci nic. Vlastně skoro nic.

Během procházky nás, tedy vlastně Martina, napadlo, že bychom mohli večer zajít na diskotéku. V ženských šatech jsem toho už zkusila hodně, ale tanec, to by bylo něco nepoznaného.

Už chápu, proč mi Stefi svůj nový objev doteď neukázala. V porovnání se všemi jejími bývalými partnery vypadá úplně normálně. Nevím, jestli je to z mých úst pochvala, ale mít schvalovací pravomoc, tak jí ho rozhodně schvaluji.

Co by tak člověk mohl dělat, když je slunné červencové sobotní odpoledne a v televizi pochopitelně nic nedávají? Tak přesně nad tím právě přemýšlím. Ležím v posteli a přemýšlím. Přemýšlím, ležím a nic mě nenapadá.