Sedíš proti mně v kuchyni a necháváš čaj stát tak dlouho, až se na klidné hladině udělá tenká mapa. Lžička leží vedle hrnku v kapce medu, na parapet bubnuje déšť a od okna táhne do lýtek.

V šuplíku leží stará flashka. Je zapadlá mezi účtenkami, náhradním kabelem a dvěma propiskami, které už nejspíš nepíšou. Beru ji do ruky jen proto, že si nejsem jistá, co na ní vlastně je. Člověk doma schovává kdejakou blbost a za pár let už neví, proč ji vlastně nevyhodil. Připojuji ji k notebooku spíš ze zvědavosti než z nějaké potřeby. Otevírám složku s videi. A pak na mě z displeje vykoukneš ty.

Vždycky jsem si myslela, že poblouznění je věc prvních let. Prvních žen. Prvních nocí, kdy člověk neví, kam s rukama a kam s jazykem. Že pak už to člověk dělá s větším rozmyslem a menší ztrátou soudnosti. Jenže tvoje pusa na mé puse mi tenhle chytrý výklad roztrhá během pár vteřin. Stojím u vlastních dveří, prsty mám zabořené v tvých vlasech, a jsem rozbitá na malé, poslušné kousky, které chtějí jediné: víc.

Kafe v držáku už je studené a na hladině se při každém hrbolu zatřese tenký kroužek s prstencem bublinek. Na displeji svítí další desítky kilometrů, rádio hraje něco neurčitého a z větráku táhne vzduch, který už dávno není studený, jen hlučný. Na zadním sedadle se válí šedá mikina, pomačkaná účtenka z pumpy a prázdná láhev od coly. Třetí hodina za volantem. Přesně ten čas, kdy člověk přestane vnímat krajinu a zůstane mu jen asfalt, svodidla a vlastní hlava.

Večer začíná úplně obyčejně. Sklenice od vína stojí na parapetu, vedle nich talířek s olivami, na kterých už oschla špička nože. V kuchyni cítím teplo z trouby a v obýváku svítí jen lampa u gauče, ta s béžovým stínidlem, co dává pokoji měkké žluté světlo a v rozích nechá odfláknutý polostín.

Jeden rok stojím na prahu v tenké jarní bundě, v ruce svazek vrbových proutků stažený modrou stužkou z papírnictví na rohu. Je Velikonoční pondělí a chodník před domem je mokrý po nočním dešti. Táta mi ještě u dveří rovná cop stužky, jako by na tom záleželo víc než na tom, jak se v tom všem cítím

Slyším zvonek a sevře se mi žaludek. Dneska ne. Dneska už nechci nikoho vidět. Nechci vysvětlovat bolestí zkroucený obličej. Nechci otevírat dveře a pouštět dovnitř cizí myšlenky. Po rozchodu mám tělo stažené tak pevně, že mě dráždí i šev kalhotek a vlastní vlasy na krku. Dneska je přesně ten den, kdy bych nechala selhat služební zbraň – ještě, že zůstala v práci.

Ráno je kuchyň malá a plná stop po včerejšku. Dvě sklenky ve dřezu, na lince prkénko s drobkama, v lednici nakrájený citron. Ty se motáš mezi vším a ničím, napůl připravená odejít, a občas se o mě otřeš bokem, protože se tu jinak nedá projít. Já stojím u konvice a čekám, až cvakne, a přitom ti jedním pohybem srovnám pramen vlasů, co ti pořád padá do očí.

Telefon máš položený displejem nahoru, jako pojistku úniku. Já mám otevřený kalendář a v ruce tužku, co už ani nepíše — jen ji drtím mezi prsty, až mi zbělají klouby. Vymyslím večer, vymyslím sobotu, vymyslím výlet. Ne protože mě baví dělat program. Protože jinak se nic nestane.

Všichni mi rozmlouvali výlet do míst, kde vyrůstala. Ostatně sama se sem už nikdy nevrátila. Nechápala jsem proč až do chvíle, než jsem vstoupila na nádvoří. Není to jenom nádhera, která vás uhrane, ale teplo krbu, které vás – tedy mě – obejme a nepustí.