Popravdě nevím, proč mě napadlo pozvat Tifany na vernisáž obrazů mojí bývalky. Vlastně nevím, proč mě napadlo ji pozvat kamkoliv, proč mě napadlo jí vůbec volat. Možná v tom byla samota, možná chuť poznat něco či spíše někoho nového.

Jsem někde, kde bych nechtěla být bez někoho, s kým bych chtěla být – no, blbější už to být nemůže. Přestávám sledovat lidi kolem sebe. Přemýšlím, jak nenápadně zmizet, a nemusí to být zrovna po anglicku. Už chci zamířit zpět ke dveřím, když ucítím povědomou vůni.

Stojím před autem ve včerejších šatech a mám jít na schůzku s kdoví kým. Těžko si mohu vymyslet lepší program na sobotní odpoledne. Pochopitelně napíšu, že ano. Mohla bych zavolat, ale proč přijít o překvapení?

Rána bývají krušná, hlavně ta po propařené noci. Někdy má člověk problém si vzpomenout, co a s kým vlastně dělal. To se mi naštěstí moc často nestává, ale dnes si jako na potvoru nepamatuji ze včerejší noci nic. Vlastně skoro nic.

Během procházky nás, tedy vlastně Martina, napadlo, že bychom mohli večer zajít na diskotéku. V ženských šatech jsem toho už zkusila hodně, ale tanec, to by bylo něco nepoznaného.

Už chápu, proč mi Stefi svůj nový objev doteď neukázala. V porovnání se všemi jejími bývalými partnery vypadá úplně normálně. Nevím, jestli je to z mých úst pochvala, ale mít schvalovací pravomoc, tak jí ho rozhodně schvaluji.

Co by tak člověk mohl dělat, když je slunné červencové sobotní odpoledne a v televizi pochopitelně nic nedávají? Tak přesně nad tím právě přemýšlím. Ležím v posteli a přemýšlím. Přemýšlím, ležím a nic mě nenapadá.

Pětačtyřicáté narozeniny přinesly Honzovi jiný pohled na svět, na lidi kolem něj a hlavně na něj samotného – už nechtěl dělat, co musí, ale co chce. Najednou přesně věděl, co chce. Najednou v tom nebylo ani zrnko pochybnosti.

Nebyla si jistá, zda tam chce jet. To místo je temné, ponuré a přesně ví, co ji tam čeká, ale někde v hloubi duše po tom touží.

Usedla na sedadlo spolujezdce – auto voní jahodou. Po horkém dni začal konečně vát vlahý větřík, který si začal pohrávat s listy na okolních stromech, které se mu za to odměnily lehkým ševelením. Normálně to vnímala, ale dnes ne. Bylo jí jedno i kdyby popadaly, protože bojovala s tím, zda jet či nejet.

Byl jarní večer, vlastně byl skoro letní podvečer a Sandra zamířila k zaparkovanému autu, které stálo celý den na sluníčku – ten den bylo jenom 35 °C ve stínu. Proběhla sprchou, aby voněla na schůzce, kterou domluvily před necelými dvěma hodinami.