Než se stihnu po snídani pohodlně uvelebit uslyším za sebou šramot. Chtěla bych říct povědomí, ale zase tak často tu nebývám. Navíc nejde mým směrem, takže mi to může být jedno.

Sedím na verandě empírového zámku v bílém proutěném křesle a hledím na okolní klid. Někdo by to popsal jako zelené peklo přerušované bílými cestičkami, které vedou do ráje. Pro mě je to jen kulisa, která odděluje včerejší noc od dnešního rána.

Jste těhotná…! Jsem těhotná!!! Petra vychází od doktorky a sestřička se tváří jako by vyhrála v loterii. Nejenom že nevyhrála v loterii, ale ještě přemýšlí, jak se to mohlo stát…, vždyť si dávala zatracenýho majzla. Dokonce kvůli tomu začala brát i antikoncepci. Chtěla by se té malé nehodě zasmát jako neposkvrněnému početí. Což je v jejím případě dost velký protimluv.

Pětačtyřicáté narozeniny přinesly Honzovi jiný pohled na svět, na lidi kolem něj a hlavně na něj samotného – už nechtěl dělat, co musí, ale co chce. Najednou přesně věděl, co chce. Najednou v tom nebylo ani zrnko pochybnosti.

Nebyla si jistá, zda tam chce jet. To místo je temné, ponuré a přesně ví, co ji tam čeká, ale někde v hloubi duše po tom touží.

Usedla na sedadlo spolujezdce – auto voní jahodou. Po horkém dni začal konečně vát vlahý větřík, který si začal pohrávat s listy na okolních stromech, které se mu za to odměnily lehkým ševelením. Normálně to vnímala, ale dnes ne. Bylo jí jedno i kdyby popadaly, protože bojovala s tím, zda jet či nejet.

Byl jarní večer, vlastně byl skoro letní podvečer a Sandra zamířila k zaparkovanému autu, které stálo celý den na sluníčku – ten den bylo jenom 35 °C ve stínu. Proběhla sprchou, aby voněla na schůzce, kterou domluvily před necelými dvěma hodinami.
 

Ráda by nahlédla do koupelny, aby viděla, jak mizí nenáviděné vousy z jeho tváře, ale byla si vědoma bolestného výrazu, s nímž tam šel. Nechtěla ho stresovat, tak napsala lístek, že ho čeká v baru.

Podkrovní pokojík v úzkém domě kdesi v britském impériu naplnilo napětí, které by se dalo krájet. Taky vás napadl rybníček Brčálník? No nic, vraťme se ke dvěma na chlup stejným dvacítkám, což je možná hanlivé, ale celkem výstižné označení.

Konečně se nachýlil čas odjezdu na zaslouženou dovolenou, Klér vážně vypnula telefon, mladická nerozvážnost se rozhodla zůstat za malou louží a jim nebránilo nic v tom, aby si zlámali nohy na ledovci v místě, kde se daří jenom lišejníkům a jiným zakrslým formám života.

Nebylo by špatné mít kancl na hradě, napadlo ji při pohledu na staříka, co se šourá za hůlkou a neustále komentuje, jak dobře mu to dnes jde.