Vlasy si shrnuješ dozadu, pramen ti spadne přes klíční kost a já si vzpomenu na okamžik, kdy jsem ten pohyb vedla cizím pokojem já. Ty tomu říkáš „omyl“. Já tomu říkám podraz: po jedné noci sis to rozmyslela a odložila mě do šuplíku, kde mám zapomenout — nejde to.

Už chci swipenout dál, když se zarazím. Ta žena vypadá jako dvojče sestra někoho, koho jsem znala. Jenže on žádnou sestru neměl. Jen mladšího bráchu. Zastavím palec nad displejem a začnu štrachat ve své paměti.

Byla jsem naučená mlčet. V kostele se mlčí před „amen“ a doma před večeří; mlčí se, když zvoní klekání a když se potkají pohledy, které si nevědí rady. Mlčení bylo součást zařízení světa, jako lavice, co vržou, a kropenka, která nikdy nevyschne. Když jsem řekla první slovo, vešlo do toho mlčení jako cizinec do sálu, kde se nečeká návštěva.

Sníh padal poctivě, jako by se rozhodl přepsat všechny stopy. Čekárna za mnou dýchala teplem, ale peron si držel mráz a vůni železa. Výpravčí měl dávno po službě; zbyla jen lampa, která si nepamatuje přítomnost.

Jmenuje se tak tiše, že to jméno skoro neexistuje; spíš dotek na jazyku, když ho šeptnu. Vede mě po chodbě, kde lampy kreslí do rýžového papíru horké pruhy. Vstoupíme za paraván a svět se rozmaže do sepia světla jako stará fotografie. V ruce drží vějíř. Neříká, k čemu bude. Jen ho mírně pootočí, a mně ztichne hlava.

Křišťálové lustry rozhazovaly po sále třpyt, který se tříštil v odrazech zrcadel. Vzduch byl chladný a slavnostní, jako by prostor sám chtěl připomínat kázeň a odstup. Vysoko na křesle seděla postava v tmavém rouchu, vzpřímená a klidná, ruce sevřené v klíně tak pevně, až klouby zbělely. V očích se jí přesto zaleskl stín neklidu, sotva patrný, ale přítomný

Vůně kůže a benzínu se mísila v polotichu luxusního vozu. Čalounění hladilo kůži, zatímco motor tiše předl jako šelma ukrytá pod kapotou. Seděla v zadní části, rudé šaty jí obepínaly tělo jako druhá kůže a každé nadechnutí napínalo látku tak, že se leskla v odlescích slunce. Košík plný čerstvých jahod vedle ní, a prsty s nalakovanými nehty zvedly jednu z nich.

Za těžkými kovovými dveřmi se rozprostíralo polotemné zákoutí, naplněné šepotem minulosti a vůní starých strojů. Kolo za kolem, mosazné páky a ozubená soukolí – všechno se zdálo být součástí tajemného mechanismu, který hlídal cestu dovnitř. A ona stála před tebou, rudé vlasy jí padaly přes ramena a lesk koženého korzetu se blyštil v mihotavém světle lamp. Otočila se zpátky, pohled přes rameno, který byl sám o sobě výzvou.

Než se stihnu po snídani pohodlně uvelebit uslyším za sebou šramot. Chtěla bych říct povědomí, ale zase tak často tu nebývám. Navíc nejde mým směrem, takže mi to může být jedno.

Sedím na verandě empírového zámku v bílém proutěném křesle a hledím na okolní klid. Někdo by to popsal jako zelené peklo přerušované bílými cestičkami, které vedou do ráje. Pro mě je to jen kulisa, která odděluje včerejší noc od dnešního rána.