Těšily jsme se — a kdo by se netěšil, když vyslovíš: Řím. Hned nám naskočily úzké uličky, teplý kámen pod sandálem; západy, co zmizí dřív, než řekneš cokoliv, co tě jenom napadne. Romantické procházky po místech, kde se psala historie. A to jsme vedle sebe jenom ležely a hledaly ubytování.

Přišlo parte a chybělo tam moje jméno.

Chvíli na něj koukám, jako kdyby mi mozek odmítal přeložit jednoduchou věc: že umřel člověk, kterého mám v rodném listu – a že ani na posledním papíře se pro mě nenašlo místo. Datum, město, rozloučení, jména. Všechno hezky vysázené, čisté, uhlazené. Jenom já jsem z toho vypadla. Nebo mě z toho někdo vyškrtl tak samozřejmě, že se to dá schovat za technikálii: nevešel se.

Obálka trčí ze schránky jako cizí předmět. Je tvrdší než běžná pošta, hladká, bez reklamního potisku. Na chodbě už je šero, jenom nouzové světlo nad výtahem dělá na stěně žlutý obdélník. Roztrhnu to nehtem hned tam, ve stoje, mezi rohožkami a vůní cizích večeří.

Vánoce nejsou povinnost. Když nemáš chuť, nemusíš. Tečka. Jenže realita spíš vypadá tak, že kdykoli vyslovíš něco podobného nahlas, polovina okolí tě začne přesvědčovat, že „to jen tak říkáš“, že „ve skutečnosti Vánoce miluješ“ a že „tě ta nálada ještě chytne“. Jako by bylo zakázané prostě říct: Letos na to nemám. Bez vysvětlování. Bez obhajování.

Když vám poprvé otevřou hrudník, jste u toho jen napůl. Člověk je napojený na hadičky a přístroje, svět se slévá do bílých stropů a rozmazaných obličejů v rouškách. Všechno důležité se děje bez vás. Když vám ten hrudník zase zavřou, jste u toho po pár dnech už víc – bolí to, pálí, překáží. A někde pod jizvou leží něco cizího, co vám má zachránit život.

Máma pro mě byla hlavně jistota v dobách, kdy jsem ji potřebovala – myslím tu jistotu. Puberta se mnou cvičila, jak chtěla – nálady nahoru dolů, chvíli jsem chtěla zmizet, chvíli zachránit celý svět, a přitom jsem většinu času jenom nevěděla, co se sebou. Ona byla ten člověk, u kterého jsem mohla prásknout dveřmi a zároveň věděla, že večer bude v kuchyni pořád svítit.

Vlasy si shrnuješ dozadu, pramen ti spadne přes klíční kost a já si vzpomenu na okamžik, kdy jsem ten pohyb vedla cizím pokojem já. Ty tomu říkáš „omyl“. Já tomu říkám podraz: po jedné noci sis to rozmyslela a odložila mě do šuplíku, kde mám zapomenout — nejde to.

Už chci swipenout dál, když se zarazím. Ta žena vypadá jako dvojče sestra někoho, koho jsem znala. Jenže on žádnou sestru neměl. Jen mladšího bráchu. Zastavím palec nad displejem a začnu štrachat ve své paměti.

Byla jsem naučená mlčet. V kostele se mlčí před „amen“ a doma před večeří; mlčí se, když zvoní klekání a když se potkají pohledy, které si nevědí rady. Mlčení bylo součást zařízení světa, jako lavice, co vržou, a kropenka, která nikdy nevyschne. Když jsem řekla první slovo, vešlo do toho mlčení jako cizinec do sálu, kde se nečeká návštěva.

Sníh padal poctivě, jako by se rozhodl přepsat všechny stopy. Čekárna za mnou dýchala teplem, ale peron si držel mráz a vůni železa. Výpravčí měl dávno po službě; zbyla jen lampa, která si nepamatuje přítomnost.