Pětačtyřicáté narozeniny přinesly Honzovi jiný pohled na svět, na lidi kolem něj a hlavně na něj samotného – už nechtěl dělat, co musí, ale co chce. Najednou přesně věděl, co chce. Najednou v tom nebylo ani zrnko pochybnosti.
Nebyla si jistá, zda tam chce jet. To místo je temné, ponuré a přesně ví, co ji tam čeká, ale někde v hloubi duše po tom touží.
Usedla na sedadlo spolujezdce – auto voní jahodou. Po horkém dni začal konečně vát vlahý větřík, který si začal pohrávat s listy na okolních stromech, které se mu za to odměnily lehkým ševelením. Normálně to vnímala, ale dnes ne. Bylo jí jedno i kdyby popadaly, protože bojovala s tím, zda jet či nejet.
Byl jarní večer, vlastně byl skoro letní podvečer a Sandra zamířila k zaparkovanému autu, které stálo celý den na sluníčku – ten den bylo jenom 35 °C ve stínu. Proběhla sprchou, aby voněla na schůzce, kterou domluvily před necelými dvěma hodinami.
Ráda by nahlédla do koupelny, aby viděla, jak mizí nenáviděné vousy z jeho tváře, ale byla si vědoma bolestného výrazu, s nímž tam šel. Nechtěla ho stresovat, tak napsala lístek, že ho čeká v baru.
Podkrovní pokojík v úzkém domě kdesi v britském impériu naplnilo napětí, které by se dalo krájet. Taky vás napadl rybníček Brčálník? No nic, vraťme se ke dvěma na chlup stejným dvacítkám, což je možná hanlivé, ale celkem výstižné označení.
Konečně se nachýlil čas odjezdu na zaslouženou dovolenou, Klér vážně vypnula telefon, mladická nerozvážnost se rozhodla zůstat za malou louží a jim nebránilo nic v tom, aby si zlámali nohy na ledovci v místě, kde se daří jenom lišejníkům a jiným zakrslým formám života.
Nebylo by špatné mít kancl na hradě, napadlo ji při pohledu na staříka, co se šourá za hůlkou a neustále komentuje, jak dobře mu to dnes jde.
Nepojede s ním do pustiny, prostě nechtěl a basta. Bouchl si do masivního stolu v prázdné kuchyni spojené s jídelnou.
Dokonce přemýšlel i o sebevraždě, což byla po bohu druhá nejdivnější věc, o níž se dalo dumat. Vlastně to dělal večer, co večer, ale nikdy nenašel dost odvahy, aby to zrealizoval, ani když stál na ochozu zvonice v kostele, který sledoval každý den z obýváku.
Když vyrostl rezolutně to odmítl, dokonce ji nějaký čas vůbec neoslovoval, až otec přistoupil na to, že jí má říkat křesným jménem.