Neměla by být překvapena tím, co slyší, protože ví, jak podlí umí být. Nezastaví se před žádnou nepravostí, manipulací či lží, která poslouží jeho záměru. Jenom by jí nenapadlo, že zajde tak daleko a bude lhát, aniž by se začervenal.

Neschopna pohybu kouká na jeho spokojenou tvář. Dokonce ani, když k ní natáhne ruku, tak se nepohne.

Neochotně souhlasí. Stejně nemá na výběr. Kdyby protestovala, riskuje, že jí odvede až domů, takto bude mít možnost proklouznout zadním východem z domu a vrátit se zpět.

Ráno moudřejší, řekl nejeden moudrý muž, který si na vlastní kůži ověřil pravdivost tohoto starého přísloví. Také si to mohl říct, dokonce opakovat celou noc, kterou nebyl schopen usnout, protože před sebou viděl ty kaštanové oči vykukující z protáhlého obličeje, jemuž vévodí ostře řezaná brada. Sportovní sestřih už jenom dokonal jeho emocionální zkázu. Je lapen do jejích síti. Definitivně a bez pardonu.

Tentokrát to nebylo díky otomanu v místnosti, u níž stojí muž s plnovousem a sleduje, jak chce otevřít plechový sud jenom o něco málo menší než je ona.

Sedavé zaměstnání donutilo Samanthu, aby začala přemýšlet o pohybu, pokud nechce pozvolna kynout. První volba padla na fitko, kde by se mohla odpoledne protáhnout. Při ranní cestě do práce také na jedno narazila. Že není daleko a mají celkem zajímavé permanentky, jsou další argumenty pro jeho návštěvu.

Když Anička došla na dohled dlouhé řady čtyřpatrových panelových domů, zpomalila krok tak, až se úplně zastavila. Nešťastný pohled namířila na balkón v posledním patře třetí vchodu zleva. Nemůže jít domů, protože dostane od táty na zadek.

Když konečně nacpala dívku do vozu a zabouchla dveře, zjistila, že je od prsou po kolena pokryta zapáchající hmotou.

Zapadlé městečko na samém konci známé civilizace uspává sychravé počasí. Dokonce i staříci sedávající na malém plácku před domovem důchodců, dali pro dnešek přednost vyhřáté společenské místnosti v přízemí dlouhé patrové budovy lemující hlavní ulici bez asfaltového povrchu.

Mlha přede mnou a mlha za mnou postupně ustupuje. Dokonce začínám vnímat monotónní pípání. Jediné co neslyším, jsou hlasy. Nějaké by tu mohly být. Měla bych slyšet mamky starostlivý hlas, otcovo hořekování či bratrovo uklidňování. Měla bych slyšet něco z obvyklého rodinné koloritu, když zpackám další věc ve svém už tak dost zpackaném životě.