Páteční odpoledne probíhala poslední měsíce dost monotónně. V práci jsem to zapíchl, jak nejdřív to klouzavá pracovní doba dovolila, sedl do tramvaje, tedy pokud bylo kam, a vyrazil do místa, které bych měl označit jako domov.
Ten pocit dospělosti, který je u mužů velmi vzácný, náhle zmizel. Stačilo jedno rozhodné odmítnutí, aby ztratil chuť plodit potomky, protože je odkopnut jako prašivý kojot. Aniž by přemýšlel, co dělá, hodil po ní sněhovou kouli.
Tentokrát už auto zvesela zaškytalo. Těžko říct komu z nich se víc ulevilo možná Alexandrovy, protože nebude muset platit opravu auta. Kdo ví, kolik by si řekl místní při výměně poloviny funkčních dílů. Osobně nikdy nevezl do opravy žádné auto, ale ty zkazky, které poslouchal, mu stačily, aby si vytvořil nelichotivý obraz o opravářích jako takových.
Do tmy ponořenou mořskou hladinu protkl úzký proužek světla z nedalekého majáku. Pohled na rychle mizející záblesk naděje jí připomněl měsíce strávené v nemocnici. Krátký sportovní sestřih jejích černých vlasů opticky zakulacuje pohublý obličej. Prosklená stěna nechává v odrazu tváře vyniknout vystouplé lícní kosti. Vidět ten obraz poprvé, asi by se lekla. Místo přemýšlení nad odrazem svého obličeje, sleduje neposedný kužel světla.
Ten pocit dospělosti, který je u mužů velmi vzácný, náhle zmizel. Stačilo jedno rozhodné odmítnutí, aby ztratil chuť plodit potomky, protože je odkopnut jako prašivý kojot. Aniž by přemýšlel, co dělá, hodil po ní sněhovou kouli.
Pánové políbili ruku nově příchozí, pak všichni nasedli do vozu směr nedaleké golfové hřiště. Obě ženy usedly na zadní sedadlo. Znají se jenom zběžně, ostatně Sisi zná většinu lidí ve městě zběžně. Zatím neměla potřebu hledat si zde nové přátele. Není nespolečenská, jenom má jiné zájmy. Nechce zabřednout do maloměšťáckých půtek jedné skupiny proti druhé, či řešit jak nám ti vnoučci rostou a komu jsou více podobní.
Nezbyde mu nic jiného, než zůstat ve svém exilu, kde bude louskat příběh zavražděného muže v dámském, zatím co dole budou jeho rodiče a sousedi likvidovat silvestrovské chlebíčky.
Doktor vyrazil s vnuky k domovu. Chvilku sledovala tři odcházející postavy, než její pohled sklouzl do vody, kde se začalo odrážet zapadající slunce. Musí jít dodělat večeři. Prošla přes sklopený můstek, který vytáhne až po jídle. V potemnělé kuchyni zahlédla proti oknu shrbenou postavu. Stiskla vypínač.
Teď si může konečně nazout brusle. Jenom neví, jak to udělá, když se mu ruce tak hrozně třesou. Může chvíli počkat, než tělo vyplaví adrenalin a on bude opět moci používat svoje končetiny k něčemu jemnějšímu, než je hrubá chlapská práce. Přes neschopnost sundat si z nohou bufy, je na sebe pyšný, protože to nevzdal.
Teď začíná dávat smysl její nabídka odvozu, protože to má po cestě. Přišlo jí divné, že by jela z města pro ní a pak zase nazpátek, když bude pít. Je to jasné, bude chtít přespat pod prababiččinou duchnou, kterou Simoně celá léta závidí.