S klíči a doklady v kapse jdu ze schodů ke vchodovým dveřím. ČEKÁ NA MĚ VENKU, zní mi v hlavě Debřina věta. Čeká a bojí se, mohl bych dodat. Také mám strach, ne takový, při němž se mi klepou kolena, ale vnitřní z toho co bude dál. Už si nejsem jistý, že bych její problém řešil tak radikálně jako před pár hodinami.