Další dny a týdny se točily kolem Aniččiny léčby. Nejprve klid na lůžku spojený s procházkami kdy jí Petr po práci vozil, kam si jenom vzpomněla, až došlo na poslední rentgen a následnou rehabilitaci.

Hodiny líně postrkují ručičky po ciferníku, až došly k času, kdy Elvíra otevře dveře, padla do její náruče a zahrne jí smrští pusinek, které dnes nebudou, posteskla si a zamíchala příjemně vonící obsah pánve. Oběhlo dalších pět minut bez jediného zašramocení v zámku vchodových dveří.

Oba rodiče se nejprve podívali na rozložitého doktora, který pro ně přišel k recepci a pak na sebe jako by potřebovali kdoví kolik času než rozhodnou o tak banálním přání.

Bílá a ticho přerušované pípáním za její hlavou, byly první zvuky, které začala vnímat. Není moc, co si pamatuje před pozvolným procitnutím. S nadsázkou by mohla říct: „Mlha přede mnou mlha za mnou.“ A nebyla by daleko od výstižného popisu ve své hlavě.

Brunetky bývají hrozně prchlivé, vzpomněla si na všechny svoje bývalé s touto barvou vlasů, když pokládala dopoledne latté na stolek. Přesto by neváhala ani minutu a pozvala ji na rande. Je v tom jistá patologie, dobírala si ji její nejlepší kamarádka. Věděla, že opakuje stále stejné chyby. Bohužel dodnes nepřišla na to, jak se ubránit svým pudům a pocitům, které jsou silnější než předsevzetí – již nikdy více. Stejně jako nejde poručit větru, dešti, nejde poručit srdci, koho má mít rádo. Pokud se k tomu přidají ty nejkrásnější oči, do kterých kdy koukala, je definitivně ztracena.  Pak může přijít i jinak nepoužívaná možnost, pozvat ji domů po pár minutách známosti.

Za pronikavého blikání majáku a občasného zahoukání hlasitého klaksonu přivezli bezvládnou Aničku do nejbližší nemocnice, považované široko daleko za nejhorší špitál, který má snad smlouvu s krematoriem.

Ta odporně podlá a bezcitná mrcha si nedá pokoj. Jakoby nestačilo, co provedla, ještě jí bude obtěžovat zprávami. Tentokrát už sklenička whisky nezůstala bez povšimnutí a Soňa polkla další lok. Před dopitím zbytku a nalitím dalšího panáka ji zastavila představa, jak se opilá motá kolem kavárny, kde má večer vyzvednout svoji budoucí ženu.

První květnový den je možno zahlédnout v zahradě Petrových rodičů nevšední obraz. Nejprve líbající se dvojice, což by vzhledem k datu mělo být spíš pravidlo než výjimka, ostatně, který muž by stál o to, aby mu uschnula jeho milá, ale pak to přišlo.

Nejdřív by měla vyzkoušet šibalské mrknutí, kterým Soňa balí holky. Dodnes nepochopila, jak málo stačí, aby jí začaly padat k nohám a psát telefonní čísla na zadní stranu účtenek nebo pivních tácků. Tohle by chtěla umět, lhostejno s jakým pohlavím.

To má místo volné soboty řešit Aliciny depresivní stavy? Může jenom doufat, že na ni nedolehla včerejší oslava třicátin. Rána bývají všelijaká, přemýšlí nad změnou usměvavé kamarádky, která nechtěla v noci domů, a té, co jí před minutou málem brečela do telefonu.