Jestli něco k smrti nenávidí, tak jsou to právě plískanice a neutuchající přívaly vody, které sebou přinesl letošní podzim. Mohla tu jindy přívětivou pošumavskou krajinu vyměnit za byt na Mallorce, ale vnitřní hlas jí našeptával, aby ještě pár dní počkala.

Pokud něco opravdu nesnáším, tak je to vlezlost. S blbostí se člověk rodí a nemá šanci ji ovlivnit, ale vytrvalost s jakou někteří strkají nos do cizího talíře, mě dostává do obrátek. Kdyby přidala Markéta jednu jedinou poznámku, asi bych jí řekla něco od plic.

Zvědavost mi nedala, abych se nezeptala kdo to je. Mohla by jenom mávnout rukou, že o nic nejde, protože se spletla. Její smutný pohled prozrazuje pravý opak.

Sobotní rána mají rozhodně svoje kouzlo. Tedy ta, co nejsou v kalendáři mezi 25. květnem a 10. říjnem.

Zhasni, chci zařvat na otravné sluníčko, které mě od konce května do začátku října otravuje svými štiplavými paprsky.

Místo autoritativního hlasu, pod nímž sklánějí moji podřízení zrak, by ze mě vyšlo maximálně nesrozumitelné zachroptění, pokud vůbec.

Další dny a týdny se točily kolem Aniččiny léčby. Nejprve klid na lůžku spojený s procházkami kdy jí Petr po práci vozil, kam si jenom vzpomněla, až došlo na poslední rentgen a následnou rehabilitaci.

Hodiny líně postrkují ručičky po ciferníku, až došly k času, kdy Elvíra otevře dveře, padla do její náruče a zahrne jí smrští pusinek, které dnes nebudou, posteskla si a zamíchala příjemně vonící obsah pánve. Oběhlo dalších pět minut bez jediného zašramocení v zámku vchodových dveří.

Oba rodiče se nejprve podívali na rozložitého doktora, který pro ně přišel k recepci a pak na sebe jako by potřebovali kdoví kolik času než rozhodnou o tak banálním přání.

Bílá a ticho přerušované pípáním za její hlavou, byly první zvuky, které začala vnímat. Není moc, co si pamatuje před pozvolným procitnutím. S nadsázkou by mohla říct: „Mlha přede mnou mlha za mnou.“ A nebyla by daleko od výstižného popisu ve své hlavě.

Brunetky bývají hrozně prchlivé, vzpomněla si na všechny svoje bývalé s touto barvou vlasů, když pokládala dopoledne latté na stolek. Přesto by neváhala ani minutu a pozvala ji na rande. Je v tom jistá patologie, dobírala si ji její nejlepší kamarádka. Věděla, že opakuje stále stejné chyby. Bohužel dodnes nepřišla na to, jak se ubránit svým pudům a pocitům, které jsou silnější než předsevzetí – již nikdy více. Stejně jako nejde poručit větru, dešti, nejde poručit srdci, koho má mít rádo. Pokud se k tomu přidají ty nejkrásnější oči, do kterých kdy koukala, je definitivně ztracena.  Pak může přijít i jinak nepoužívaná možnost, pozvat ji domů po pár minutách známosti.

Za pronikavého blikání majáku a občasného zahoukání hlasitého klaksonu přivezli bezvládnou Aničku do nejbližší nemocnice, považované široko daleko za nejhorší špitál, který má snad smlouvu s krematoriem.