Teď začíná dávat smysl její nabídka odvozu, protože to má po cestě. Přišlo jí divné, že by jela z města pro ní a pak zase nazpátek, když bude pít. Je to jasné, bude chtít přespat pod prababiččinou duchnou, kterou Simoně celá léta závidí.

Nekonečné bílo přerušované stromy a ticho, které ruší šplouchání řeky, pohltilo Patrikovu mysl. Konečně přestal přemýšlet nad tím, co mu udělalo dobře. Dokonce ho nezajímá ni vášnivý čtenář, protože před ním stojí nesplnitelný úkol. Musí odhrabat sníh ze zamrzlého rybníku.

Až za vraty si uvědomila, jaký nesmysl právě vypustila z úst. Jasně, že není na prodej a dokonce ani ten dům není. Tedy alespoň zatím o něčem takovém neuvažuje. Proč by to také dělala, vždyť netrpí nedostatkem peněz a k těm v potu opracovaným cihlám jí pojí víc než místo narození.

Jako malá si myslela, že je to nějaký hodný strejda, který se čas od času zastaví. Až s přibývajícím věkem zjistila skutečný význam toho slovního spojení. Se slzou v oku pohlédla na její fotku stojící vedle skleniček na pálenku.

Usednout na keramickou místu s pekelně studeným prkýnkem není nic, co chtěl spojit s ruční prací na jeho uspokojení. Aby toho nebylo málo zaslechl otcovu poznámku o letošních rekordních mrazech. Jak se má při tom hluku nad sebou soustředit? Těžko, dostane odpověď na tak zásadní otázku, ale představivost by mohla přihrát nějakou lechtivou scénu, která podpoří úsilí v pulzujícím rozkroku.

Přiložila do kamen poslední briketu, kterou přinesla v uhláku z kůlny stojícího na druhé straně dvorku. Bude muset ven a vůbec se jí tam nechce, co hůř dnes přijede Kamily kamarád, jenž si pronajal dům po prababičce, takže bude muset do dvacet kilometrů vzdálené vesnice.