Niki zastavila před mým domem. Motor utichl a s ním i všechno, co před chvílí zaplňovalo prostor — hluk restaurace, Stefiiny vtípky, šum večerní ulice. Zůstalo jen ticho, takové to, které má vlastní rytmus, myšlenky a umí si postavit hlavu, že neodejde.

Začátek září má zvláštní chuť. Rána jsou trochu ostřejší, ale pořád se nechceš vzdát tenkých látek a otevřených bot. Slunce je už jiné, nakloněné níž, ale ještě si hraje na léto. Takové dny mají v sobě tichou příchuť změny, aniž by ji kdokoli vyhlásil.

Knihovny mají zvláštní čas. Nepřizpůsobují se lidem, spíš nutí lidi přizpůsobit se jim. Dnes mi to vyhovovalo. Potřebovala jsem cizí rytmus, který mě zpomalí a odřízne od notifikací i od vlastních zkratek. Historie je jistota: kapitoly, co už skončily, a nikdo je nepřepíše push notifikací.

Potřebovala jsem změnit prostředí. V práci to vře, doma mě rozptyluje vlastní kuchyň a její nikdy nekončící nabídka jídla, takže kavárna byla logická volba. Taková ta, kde je polotma, voní to kávou a dřevo vrže tak jemně, že má člověk pocit, že mu naslouchá.

Popravdě netuším, proč mě napadlo pozvat Tifany na vernisáž obrazů mojí bývalé. A vůbec, proč mě napadlo ji zvát kamkoliv. Možná v tom byla nuda, možná jen zvědavost, chuť vidět, co se stane, když dva zcela odlišné světy na chvíli zkříží své dráhy.

U jednoho z obrazů jsme se na okamžik zastavily spolu, ale pak se prostor kolem nás začal plnit dalšími hosty. Někdo ji oslovil, ukázal na malbu na protější stěně, a ona se usmála, že půjde. Neřekly jsme si nic, jen jsem kývla a nechala ji zmizet v davu.

Sejdeme se až v Galerii; objednám si taxi.

Světla města se rozpínají a skládají do tichých obrazů, jako kdyby sama noc malovala krajinu, kterou znáš, ale nikdy sis jí úplně nevychutnala. Vzduch je chladný, ale ne studený, nabitý nevyřčenými sliby a tajemstvím, které ti šeptá do ucha, zatímco ty sedíš, a vnímáš, že každá vteřina je vstupenkou do neznáma.

Ráno bylo jako rozmazaná fotografie. Probudila jsem se na gauči u Stefi a mlha v mé hlavě byla tak hustá, že jsem sotva poznala, kde končí sen a začíná realita. Včerejší noc se rozplývala ve stínech, jako by nikdy neexistovala. Pamatovala jsem si jen tu vysokou blondýnu, která mě chytila za ruku a táhla na parket, pak už byla tma.

Bylo to jen tak mezi řečí, zrovna když jsme míjeli řadu nízkých domků, kde se v zahradách líně převaloval večer. Slunce se drželo kousek nad střechami, jako by váhalo, jestli se má schovat. Martin se nadechl, trochu se usmál, a místo banální poznámky o počasí pustil do prostoru větu: „Mohli bychom večer zajít na diskotéku.“

Martin si uzurpuje úvodní gesto, jeho volnost je nakažlivá. Zvedneme se, pohyby splynou, ačkoliv každý s jinou vnitřní hudbou. Na prahu si zkontroluju kabelku — rty, cigarety, klíče, ta drobná směšná jistota, že když mám u sebe tenoučkou krabičku, svět se bude chovat o špetku vstřícněji. Tenhle sebedar je u mě kdysi dávno získaný reflex, rituál, kterému se nerada vysmívám.