Jeho ruka se dotkne té mojí a svět na okamžik ztěžkne, jako když se zvedne opona a všechno za ní přestane na vteřinu dýchat. Stisk je jistý, ne soutěživý; dotek, který netlačí, ale přesto ulpí, tak jako vlhkost po dešti ulpívá na okraji okapu.

Bylo to jedno z těch líných srpnpvých odpolední, kdy se město tváří, že se vypařilo, a světlo těžce usedá na parapety. Televize v pozadí jen ševelí a samota má chuť včelího vosku – hustá, teplá, trochu lepivá. Ležím na posteli a sleduju stín vlasu na stropě; svět se nehroutí, jen se zastavil o pár centimetrů vedle.