Večeře je v jídelně penzionu. Stoly pokryté kostkovanými ubrusy, příliš jasné světlo zářivek a vůně polévky, která se nese z kuchyně. Na první pohled banální prostředí, které by mělo působit útulně. Jenže já cítím, jak se vzduch chvěje ještě, než si sedneme.

Pokoj voní dřevem a trochou starého prachu, který se i přes snahu hospodyně drží v rozích. Je útulný – skoro až moc. Podlaha vrže, světlo se láme přes květované záclony a dvě křesla v rohu vypadají, že by při sebemenším posazení zasténala naposledy. Přesně takové místo potřebuji. Nenápadné. Bez otázek.

Ležím v posteli, hrnek horké kávy mi hřeje ruce a já mám pocit, že se probouzím do snu, který se mi ještě nechce nechat utéct. Co na tom, že bych měla být za chvíli v práci.

Cesta tramvají je zvláštní. Sedíme vedle sebe, ale mám pocit, že se celé vozidlo stáčí jen k obrazu, který vidím v okně. Moje vlastní tvář. Rozmazaná, unavená, skoro cizí. Jenže těsně vedle, v odraze, její ruka, co mě objímá kolem krku. Ten kontrast je nesnesitelný – já, rozbitá, a ona, pevná, jistá, jako by mě držela na místě, abych se nerozpadla na tisíc kousků.

Cesta tramvají je zvláštní. Sedíme vedle sebe, ale mám pocit, že se celé vozidlo stáčí jen k obrazu, který vidím v okně. Moje vlastní tvář. Rozmazaná, unavená, skoro cizí. Jenže těsně vedle, v odraze, její ruka, co mě objímá kolem krku. Ten kontrast je nesnesitelný – já, rozbitá, a ona, pevná, jistá, jako by mě držela na místě, abych se nerozpadla na tisíc kousků.

Odcházíme z klubu, vzduch venku je chladnější a mně to připadá skoro jako vysvobození. Ten kouř, ten hlahol, a hlavně ta jedna věta z druhého konce baru… pořád mi zvoní v uších. Držím Tifany za ruku a cítím, že musím začít dřív, než to začne působit, že se schovávám.

Usadíme se. Ne na židli uprostřed, ale na pohovku bokem, trochu stranou, kde na nás není tolik vidět. Na plátně se objevují první záběry, šum z prostoru se pomalu mizí.

Panika. To první, co mě sevře, když slyším její hlas v telefonu. „Když mi otevřeš, tak to bude i dřív.“

Dojela jsem domů na autopilota. Nevybavuju si cestu z tramvaje, ani schody do bytu. Jen ten okamžik, kdy se za mnou zavřely dveře a já zůstala stát v chodbě s taškou v ruce, jako cizinec ve vlastním prostoru.

Dojela jsem domů na autopilota. Nevybavuju si cestu z tramvaje, ani schody do bytu. Jen ten okamžik, kdy se za mnou zavřely dveře a já zůstala stát v chodbě s taškou v ruce, jako cizinec ve vlastním prostoru.