Panika. To první, co mě sevře, když slyším její hlas v telefonu. „Když mi otevřeš, tak to bude i dřív.“

Dojela jsem domů na autopilota. Nevybavuju si cestu z tramvaje, ani schody do bytu. Jen ten okamžik, kdy se za mnou zavřely dveře a já zůstala stát v chodbě s taškou v ruce, jako cizinec ve vlastním prostoru.

Dojela jsem domů na autopilota. Nevybavuju si cestu z tramvaje, ani schody do bytu. Jen ten okamžik, kdy se za mnou zavřely dveře a já zůstala stát v chodbě s taškou v ruce, jako cizinec ve vlastním prostoru.

Tramvaj byla plná hluku. Rozhlas rachotil zastávky, děti se hádaly o samolepky, dva chlapi za mnou rozebírali včerejší zápas, jako by šlo o otázku života a smrti. A já? Já seděla u okna a viděla jen svůj odraz. Ten obličej, co se tvářil, že poslouchá, ale uvnitř byl dutý.

Opírám se o futro dveří na terasu a nechávám studený podvečerní vzduch, aby mi cuchal vlasy. V ruce držím cigaretu, žár na jejím konci svítí víc, než světla města pode mnou. Potáhnu a vydechnu, kouř se rozplyne ve tmě – jako všechno, co jsem si myslela, že mám pod kontrolou.

Po snídani, když mi seděla na klíně, mě napadlo, že bych ji mohla vzít ven. Nabídnout jí oběd někde v restauraci, kde to mám ráda. Už jen ta představa, jak sedíme u stolu mezi lidmi, mě těšila. Chtěla jsem ji ukázat. Ukázat, že s ní chci být i tam, kde nás může kdokoliv vidět.

Slunce se opíralo do terasy v posledním patře, vzduch byl ostrý, ale čistý. Položila jsem tác s ovocem a kávou na stůl a měla pocit, že dělám něco slavnostního – i když to byla jen nedělní snídaně. Vlastně to nebyla snídaně. Bylo to potvrzení, že noc neskončila.

Přitáhla se blíž, až jsme se skoro dotýkaly nosy. Její dech se mísil s mým a já si říkala, že pokud existuje hranice mezi snem a skutečností, právě jsme ji obě přestoupily.

Slunce se převalovalo přes střechy a vklouzlo až k nám. Probudilo mě jemněji než budík, a přesto bezohledněji než cokoliv jiného – připomnělo mi, že noc skončila, ale že to, co v ní začalo, je na svém počátku.

Její dlaň na mém krku byla pevná, jistá a nečekaná. Všechny moje plány, obrany, sarkasmy i chytré metafory byly v tu chvíli a v několika příštích nedostupné. Zůstala jen ona a vzdálenost, která se zlomila v jediném nádechu.