Na kost promrzlá zvedá těžké klepadlo, jímž snad přivolá některou ze sester. Nemá sílu ho zvednout dostatečně vysoko, aby vyloudilo dunivý zvuk. Zmožena dlouhou cestou usedá v rohu vstupního portálu, který ji snad ochrání před sílící chumelenicí. Schoulená, dechem zahřívá zmrzlé ruce. To by ji mohlo udržet do rána vzhůru. Unavené oči každou chvilku skryjí těžká víčka.

Vážně má opustit jediný svět, který zná, jenom proto, že se Doubravka dotkla ramene, kde má znaménko? Anna Marie si tím není ani trochu jistá. Snad jí přesvědčí naléhavost v hlase i obličeji její neočekávané noční návštěvnice. Nemá, co by si měla zabalit. Lhostejno jak kvapný má být její odchod do neznámého světa, jenž si nepamatuje. Pár mlhavých střípků překryla léta strávená ve zdech symbolizujících bezpečí.

Pomyslným poklepáním po zádech a stiskem ruky skončilo dnešní jednání, na nějž plynule navázala oslava Stellina povýšení. Stisky všech spolupracovníků doprovázejí závistivé pohledy, což jí potvrzuje její výjimečnost. Přesně pro tuto chvíli žila. Teď je středem pozornosti. Je na vrcholu. Je šťastná.

Je slunečné pondělní dopoledne. Státní svátek prodloužil víkend o jeden volný den navíc, takže budík dnes mlčí. Místo něj na mobilu zapípala upomínka – hřbitov. Nakrátko ostříhané, černou barvou obarvené vlasy vykoukly uprostřed postele zpod peřiny. Vedle nich o něco delší hnědé.

Ponuré chodby kláštera uvadly do ještě větší ponurosti. Na okolní kraj padl zimní čas. Krátké dny sužované sněhovými plískanicemi zahánějí do okolních příbytků všechen prostý lid. Jediný, kdo chodí po okolí, je „pomatená“ bába kořenářka, neustále drmolící nesrozumitelná slova. Včera ji Anna Marie potkala, když šla z kláštera poklidit na nedalekou faru.

Jaro začalo pozvolna ukazovat svoji přívětivou tvář. Před pár dny zmizely poslední bílé ostrůvky, které odhalily odpočaté louky kolem naší chalupy. Jezdíme sem od nepaměti, protože z tohoto kousku půdy pochází celé generace mých předků. Silné pouto k úrodné hroudě – řekl by děda, kdyby ještě žil. Jenom nevím, co by řekl na mě.

 Osvěžovač vzduchu uvolnil do prostorné místnosti další dávku vonné směsi. Jenom cvaknutí a krátké zasyčení změnilo monotónně ubíhající čas do další periody. Kdo vybral zrovna dvacet čtyři minut mezi jednotlivými stisky výpustního ventilu? Proč to nemohlo být třeba třicet? Zaměstnává ženu ležící křížem na velké manželské posteli. Vlastně o tom ani neví, protože ještě neprocitla. Před pár hodinami ulehla a budík v mobilu ji za pár minut neúprosně vzbudí.

Je sychravé nedělní dopoledne. Předpověď na dnešní den slibuje opravdu podzimní počasí, které přes zatažené žaluzie nepronikne do potemnělé ložnice. V mobilu zapípala upomínka – hřbitov. Na krátko ostříhané, zrzavou barvou obarvené vlasy vykouknou z pod peřiny. Přes týden zapnutý budík dnes mlčí, aby si mohla přispat, ale teď je čas vstát.

Ta, na kterou jsem čekala, teď vystupuje z druhé tramvaje a míří do klubu. Že já koza ještě chvíli nepočkala. Teď už je to jedno nebo možná ne, vystoupím na další stanici a vrátím se zpátky do klubu. Kdybych si tak všimla, jestli vystupovala sama.

Jak Sofie řekla, tak také udělala. Za dvě hodiny mě zastihla asi tak uprostřed příprav. Neberu chystání na páteční večer nikterak od podlahy, jenom váhám mezi dvěma modely a mám na sobě pořád sukni, v níž jsem přišla z práce.