Omámena vůní jeho těla jsem na něj vlétla. Neměl šanci uniknout a nejspíš ani nechtěl. Cítit mezi prsty jeho mužné tělo bylo tak vzrušující. Zbavena všech zábran, unášena vlnou rozkoše k bouřlivému vrcholu. Bez jediné myšlenky na Jane nebo Agátu. Jenom já a můj chtíč.

Druhá návštěva na chirurgii potvrdila lékařův předchozí odhad - pokud se bude dobře hojit, tak vám tu sádru sundáme. Opravdu ji sundal a já uviděla ruku, která nemůže být moje. Je moje. Sestřička mi vypsala rehabilitace, čímž ukončila můj léčebný proces. Korpulentní dáma v modrém během následujících týdnů mordovala týdny lenošící pravou ruku, aby i ona mohla ukončit léčebný proces.

Místo odpočinku od pracovního maratonu teď mozek zaměstnává myšlenka na nevěru. Obě jsme v noci zamířily do svého pokoje. Já s číslem pět a Agáta schovaného za cedulkou – Privát. Nedošlo k žádnému nočnímu přesunu, tedy ne že bych neměla chuť a v tom to právě vězí. Nepříčí se mi představa zalézt pod jednu peřinu, ba právě naopak. Jsem NEVĚRNICE.

Teď vím, jak to černovláska má. Jenom nevím, zda to mám taky tak. Moje nevědomost mohla ospravedlnit neochotu oslovit ji. Teď vím, a přesto nemám odvahu. Jsem zbabělý srab lačnící po fotkách kozaček. Tam to začíná a končí. Nic víc v tom nebudu hledat. Dám si panáka, než půjdu zpět do venkovní zimy.

Poznámka o poslední přítelkyni, která odjela z tohoto ráje, mě trochu překvapila. Nikdy jsem na ulici nepoznala lesbu. Leda pokud by to měla napsané na čele. Mnohokrát mě Jane překvapila tvrzením – ta je naše. Ona má velmi přesný gayradar. Nepodezírala bych ji, že zná všechny lesby v několikamilionovém městě.

Jaká je pravděpodobnost, že pasažér letící s vámi tisíc kilometrů, přistane ve stejném hotelu? Matika nebyl můj oblíbený předmět, ale troufla bych si použít učitelovu oblíbenou větu - limitně se blíží nule. Ještě bych mohla zjistit, že bydlí ve stejném městě, možná čtvrti či dokonce ulici. Stejný dům nepochybně neobýváme, to bych si jí všimla.

Snaha vypadnout z kolotoče schůzek, jednání a pracovních večeří, nabrala takové obrátky, že jsem prolézala místo spánku weby s víkendovou rekreací. Bezduché domy postupně střídaly honosné, až mezi nimi vypadl naprosto neuvěřitelný starý dům, o jehož statice by nejeden odborník zapochyboval už ze samotné fotky. To je ono – vykřikla jsem ve tři ráno s notebookem v klíně vedle spící přítelkyně.

Pár chybějících stránek zapracovalo v Simonině zjitřeném nitru. S každým dalším přečteným slovem cítí silnější vnitřní propojení s Antonií. Pohlcena jejím příběhem otáčí na další stránku, aby zjistila, jak vyzrála nad bábou kořenářkou. Ochota pomáhat lidem kolem sebe není žádný vrtoch. Jednou to rozhodnutí učinila, tak si za ním stojí. Tedy tak to alespoň Simona vnímá.

Letošní zima mi začala lézt na nervy. Sníh, kam oko dohlédne, a to dokonce i ve městě, kde to lze považovat za osmý div světa. Teplo, kam se jenom podíváte. Možná bych měla zapracovat na proteplování mezilidských vztahů, tedy mých vztahů k ženám. Stačilo by k jedné jediné. Nejspíš chci moc. Rozchod před koncem roku za asistence policie nebyl moc příjemný. Dodnes mi není jasné, proč jsem dostala kopačky a poseděla si pár hodin v cele předběžného zadržení.

V místě, kde voda opouští Ďáblovu slzu, stojí od nepaměti roubené stavení, jež by mohlo vyprávět legendy víc než jenom neuvěřitelné. Stranou všech stavení shlíží na neprostupné hvozdy lemující z jedné strany životadárný potok a z druhé pak širé lány.