Zpocená, utahaná po celodenní námaze, ale spokojená s dnešním volejbalovým tréninkem, jsem odešla mezi posledními z tělocvičny do šatny. Potřebovala bych se osprchovat, protože mám i přes pokročilou hodinu ještě jednu pracovní schůzku, ale nechci jít do společné sprchy. Dokonce bych svůj odpor mohla označit za některou z fobií, sice nevím jakou, ale to nic nemění na neochotě ukazovat své tělo a vnímat ta ostatní.

Překročit jindy prostupnou hranici byl o kousek větší problém, než si původně myslela. Už chtěla sáhnout k zoufalému kroku, že sbalí chlapa a s ním přejede zpět do států. Nakonec stačilo zajet na další, ještě horší silnici, kde už žádnou hlídku nepotkala. Lehké oddechnutí, když míjela patník, vystřídala naštvanost na bývalého.

Dvě hodiny uběhly jako voda. Nepochybně k tomu přispěl spánek, který si osamělá Margareta dopřála. Sluníčko stojící přímo nad ní, prozradilo i bez ukazatele času – je na čase sundat obvaz a pomalu rozhýbat ztuhlé nohy. Přesně jak jí Adriana naordinovala, tak také učinila. K nemalému překvapení může nohami hýbat, aniž by ucítila jakoukoliv bolest.

Ranní vánek prohánějící se po nekonečným pláních, dospěl až k domu stojícímu před podobně rozlehlým lesem. Jedním slovem - pustina na konci světa. Je těžké popsat jedním slovem místo, které Adrianě učarovalo natolik, že tu chce strávit zbytek života. Vlastně nejen jí, ale i Margeretě chystající snídani.

Pošmourné ráno, jakých v Los Angeles moc nezažijete, zřejmě vyplní nepříznivou předpověď počasí, že bude dopoledne pršet. Podobně zachmuřená nálada panuje v jindy přívětivé Planetě. Z části za to může nevlídné počasí, ale mnohem více Jennin pohřeb. Nikdo z přítomných o tom nechce mluvit. Pořád mají před očima její tělo ležící v bazénu a to, co každé z nich provedla.

Ubývající míle na zpáteční cestě začaly zvyšovat moji nervozitu. Odpolední pozitivní pohled směrem k neodvratnému konci našeho vtahu postrádá s ubývajícími slunečními paprsky svůj lesk. Jistota předvídatelného vyměněná za nejistotu kde dnes přespím není zase tak úžasná, jak mohlo před pár hodinami vypadat. Lehkou euforii vystřídalo nevšední vystřízlivění, podpořené několika krabicemi mých věcí před dveřmi. Nečekala jsem žádné vřelé přivítání, ale toto mě přeci jenom trochu zaskočilo. Žádná možnost obhájit neobhajitelné, jenom fixou napsané – sbohem. 

Zbytek hry jsem odešla, ani nevím jak, jediné, co jsem viděla všude kolem, byl lehce pokrčený obličej bojující s přímo svítícím sluníčkem. Jediné, co mě utěšovalo, že jí uvidím v restauraci, což nakonec nedošlo naplnění. Zřejmě nezahrála tak dobře, aby počkala na vyhlášení výsledků.

Omámena vůní jeho těla jsem na něj vlétla. Neměl šanci uniknout a nejspíš ani nechtěl. Cítit mezi prsty jeho mužné tělo bylo tak vzrušující. Zbavena všech zábran, unášena vlnou rozkoše k bouřlivému vrcholu. Bez jediné myšlenky na Jane nebo Agátu. Jenom já a můj chtíč.

Druhá návštěva na chirurgii potvrdila lékařův předchozí odhad - pokud se bude dobře hojit, tak vám tu sádru sundáme. Opravdu ji sundal a já uviděla ruku, která nemůže být moje. Je moje. Sestřička mi vypsala rehabilitace, čímž ukončila můj léčebný proces. Korpulentní dáma v modrém během následujících týdnů mordovala týdny lenošící pravou ruku, aby i ona mohla ukončit léčebný proces.

Místo odpočinku od pracovního maratonu teď mozek zaměstnává myšlenka na nevěru. Obě jsme v noci zamířily do svého pokoje. Já s číslem pět a Agáta schovaného za cedulkou – Privát. Nedošlo k žádnému nočnímu přesunu, tedy ne že bych neměla chuť a v tom to právě vězí. Nepříčí se mi představa zalézt pod jednu peřinu, ba právě naopak. Jsem NEVĚRNICE.